Swapuj, vyměňuj, recykluj!

Vždycky jsem měla ráda staré harampádí. Staré skříně, stolky, vázičky, dózičky…prostě staré věci. Jednoduše proto, že staré věci jsou krásné, mají nějaký příběh a dnes už nekoupíte podobné. Když jsem byla malá (a vlastně i ještě dnes), mě fascinovala naše půda ve vile v Čerčanech. Nachází se pod trochu rozpadlou dřevěnou střechou tohoto starého domu z roku 1910 a je poměrně rozlehlá. Dřevěná konstrukce a trámoví, které ukrývají poklady po předcích. Staré truhly, skříně, krabice plné věcí, staré harampádí a tak dále. Jako malí jsme tam moc nemohli, protože druhé patro vily tehdy ještě obýval náš ne zrovna vřelý strýc Daniel, který zkrátka neměl rád, když jsme mu tam lezli a tak podívat se tam byla vzácnost. Zaprášený vzduch, přítmí a paprsky pronikajícího slunce přes oranžové tašky střechy dávaly tomuto místu speciální kouzlo. Vždycky jsem tam směla jen na chvíli. Přeskakovala jsem dřevěné trámy, které půdu rozdělují na několik častí a zvědavě se prohrabovala hromadama věcí, krabic, fotek a papírů…ale to už je dávno.

Naposledy jsem tam byla asi před dvěma lety v létě. To jsme ale museli snést snad sto kusů starých porcelánových krychlí, které dříve tvořily jakási kamna, očistit je a nanosit do sklepa. Dělali jsme to snad dva dny. Ale vlastně mě to bavilo, zase se nahoru podívat a zachránit tenhle vlastně už historický kousek starého domu. Porcelánové krychle od té doby leží na policích ve sklepě, tak uvidíme, co z nich kdo a kdy ještě složí.

Já jsem rozhodně pro to věci nevyhazovat. Vždyť by se ještě mohly hodit! Někdo je třeba ještě využije, dá jim nový život a smysl. Samozřejmě nic se nemá přehánět a nemá smysl si byt zaharašit až ke stropu, ale v dnešní době je tolik možností jak věci poslat dál. Tím nemyslím jen sbírky a bazary, ale hlavně dnes tak oblíbené „swapování“ (z angl. swap – „vzájemná výměna“). Nabídneš, co už nevyužiješ a vyměníš s někým za něco jiného. Něco za něco. Já tomu v poslední době docela propadla. Po odstěhování z mé staré dobré garsonky, kterou jsem obývala celých dlouhých sedm let (!) mám spoustu krámů, které nepotřebuju a tak čile vyměňuji. Několik hrnků a skleniček jsem třeba vyměnila za funkční papiňák, knížky, které se mi sešly dvakrát za přístroj na smoothie, velkou bazalku v květináči a tak podobně.

Takovou další studnicí pokladů, nepotřebných drobností, ale i poměrně cenných starožitností je například byt mého kamaráda Pavla. Jeho velký byt v Karlíně je vlastně takové doupě přeplněné věcmi po příbuzných, ale dají se tam najít i velké zajímavosti a kouzelné zbytečnosti. Tuhle jsem si třeba odnesla krásnou dřevěnou masku sovy na zeď nebo staré pletené rukavice s norským vzorem:-) A to prosím jen za úsměv:-) Ale našlo by se tam i spousty krásného starožitného nábytku, ten ale bohužel na výměnu není.

Nedávno se mi ale Pavla povedlo přemluvit a zúčastnili jsme se jednoho blešího trhu v Nuslích. Pronajali jsme si plochu 2 x 2 metry, každý naplnili pár krabic krámů a čile je prodávali. Prodali jsem toho docela dost, něco si vydělali a hlavně ty věci ještě někdo využije a udělaly radost. Jinak bych je asi vyhodila nebo by dál ležely pod postelí nevyužité. Určitě mám v plánu se v budoucnu podobného blešáku zase zúčastnit, po Praze jich jsou desítky.

Mojí zálibu v kramaření jsem ale před pár lety využila i poměrně bohulibě. Asi rok jsem dobrovolničila v dobročinném obchůdku organizace Cesta domů. Tato neziskovka, která provozuje domácí hospic také spravuje dva malé obchůdky-bazárky. V Holešovicích a na Břevnově. Tam můžete nanosit vše nepotřebné – oblečení, knížky, věci do domácnosti, obrazy…dobrovolníci je nacení a prodávají za nízkou cenu zájemcům. Výtěžek jde na provoz hospice. Mým úkolem tehdy bylo věci třídit, přicvaknout jim cenovku a hlavně prodávat. Sama jsem se ale tak k věcem dostala jako první a řadu pěkných kousků, hlavně oblečení, si dala stranou a pak koupila. Mám tak odtamtud řadu pěkných šatů a dalších hadříků za pár korun. Doporučuji se tam podívat!

Swapování oblečení je kapitola sama o sobě. Po republice se takových swapů pořádají stovky a občas tak můžete přijít k opravdu krásným originálním věcem, které v obchodě prostě nekoupíte. Párkrát jsme už s kamarádkami uspořádaly i soukromý swap jen pro pár nadšenkyň a byl to povedený večírek.

Ve svém živlu jsem ale opravdu byla také kdysi při mé návštěvě Provence. Známí mě tehdy vzali na výlet do provencálského městečka L’Isle-sur-la-Sorgue, které je těmito marché proslavené. Na pár čtverečních kilometrech jsou jich tam vážně stovky. Malé krámky a trhy plné nejrůznějších pokladů střídají kavárničky a restaurace a to vše na březích řeky La Sorgue! Nádhera a romantika:-).

Nemyslím si, že by mi hrozilo, že nebudu mít kvůli věcem doma k hnutí. Občas si sice pořídím nějakou zbytečnost, kterou nutně musím mít, ale nemám problém ji po čase zase poslat dál. Na chvíli udělá radost a o tom to je.

Mým snem je pořídit si jednou starý dům se zahradou, s bohatou historií a samozřejmě se spoustou starého nábytku a drobností…Zrekonstruovat ho ve vlastním stylu a spokojeně v něm žít až do smrti. S manželem, dvěma dětmi, kočkou a psem.

Držte mi palce!:-))

Čerčany

Má další oblíbená fotka, tentokrát z Čerčan, kolem roku 2019. Kousek od Chlumu. Použila jsem barevný filtr. Někdo to nemá rád, ale mně přijde, že filtr fotku oživí…:-)

Pouť u metra Hůrka

Tuhle fotku mám ráda, někdy z roku 2010 asi, když jsem ještě studovala antropologii na FHS. Katedra byla kousek od metra na Hůrce. Jednou mě cestou na přednášku překvapila tahle podívaná. Několik rozpadlých kolotočů a houpaček a tyhle koníci a vůbec žádné děti:-)

Plavecká Drive aneb podskalský Manhattan

Právě jsem to změřila. Plavecká ulice je dlouhá 210 m a vycházkovou chůzí jí projdete tak za 2 minuty. Celkem 234 kroků. Na šířku to dělá celých 23 metrů, dalo by se tedy říci, že se jedná o široký bulvár. Doporučuju ale moc nespěchat. Pokud totiž víte, kde se v Plavecké zastavit, můžete tu zažít přinejmenším zajímavé chvíle.
Ulice se nachází v malebné pražské čtvrti jménem Podskalí, která se rozkládá pod Vyšehradem u Vltavy. Je kolmá na Rašínovo nábřeží, takže stačí jen přejít koleje a seběhnout na oblíbenou Náplavku. Hned vedle je výtoňský park a o kousek dále park na Palackého náměstí. Můžete tu tedy zaslechnout jak zvuky aut, tak projíždějících tramvají, vlaků z železničního mostu, dokonce i troubení parníků a křik racků z nábřeží.
plavecky_znak
Vedle na Výtoni stojí budova původní vorařské celnice a vorařská historie je patrná jak z názvů ulic tak hospod a restaurací. Je tu třeba hospoda U Voraře, U Plavců, ulice Na Výtoni a tak dále. V celnici se nachází hospoda a nad ní muzeum s výstavou o historii Podskalí. Také je místem setkávání spolku Vltavan, který původně sdružoval lidi pracující na Vltavě při plavení dříví. Dnes je to kulturně-historický spolek, jehož členové nosí charakteristické červené nebo modré pruhované stejnokroje a oslovují se bratře a sestro. Když slaví výročí, tak nám ten průvod s hlasitým vyhráváním pochoduje pod okny. Dav lidí v barevných krojích s věkovým průměrem kolem sedmdesáti, s hrdými a veselými výrazy ve tvářích. V takových chvílích se vždy cítím jako pravá podskalská patriotka.
vltacv.jpg
Ulici protínají dvě velké křižovatky bez světel. Takže pamatuje řadu lehčích srážek a nehod. Bohužel. Dominantou plaveckého bulváru je ale monstrózní střední hotelová škola. Zabírá asi tak polovinu délky ulice a před lety její šedé zdi alespoň přetřeli na příjemnější bílou. Celá ulice se tak úplně rozsvítila. Zase je ale sympatické, že kolem školy se motá spousta mladých lidí. Připomíná mi to trochu mou středoškolskou minulost. Když jdu kolem tak občas zaslechnu útržky rozhovorů, jak si stěžují na učitele nebo probírají učivo a tak a docela se bavím. Někteří chodí kouřit právě na roh do naší ulice, takže mi to celé přijde velice blízké.
Dále tu například najdete kavárnu Ad Astra. Nad vchodem vás vítá nápis: Per aspera ad astra, což jak mi latíníci víme, znamená: Přes překážky ke hvězdám. Má to své opodstatnění. Kromě toho, že se jedná o krásnou francouzskou kavárnu, s nabídkou francouzských vín a dezertů, obsluhují tu totiž i lidi s handicapem. Kavárnu provozuje obecně prospěšná společnost Zajíček na koni, jejímž motem je: „Spojovat nespojitelné, zaměstnávat nezaměstnatelné“. Často se zde konají různé benefice, přednášky, promítání a koncerty. Je tu i klavír a dětský koutek. A taky tu můžete například koupit Créme de marrons de l’ardeche (kaštanový krém), který obvykle mimo Francii neseženete. A mnoho dalších dobrot. Doporučuju vyzkoušet. Velmi příjemné místo pro zastavení.
interier-8.jpg
Původně byl na tomto místě obchod. Potraviny U školy se jmenoval. Takový ten klasický, na který dnes narazíte už jen vzácně. Tedy za pultem stojí prodavačka a vy jí vyjmenováváte, co chcete koupit a on běhá ze strany na stranu a nosí vám ty potraviny. Milí lidé, znala jsem je od narození, v obchodě měli vždy vše potřebné a čerstvé a my Podskaláci z okolí jsme už na ně byli zvyklí. Jeden ze synů také hned vedle provozoval malou trafiku a ta tu teď velmi chybí. Pro noviny musíte až někam do vnitrozemí ke Karláku. Asi před rokem ale odešli, škoda, teď musíme chodit pro jídlo až do vzdálenějšího Tesco Express, nebo jsou za rohem vlastně ještě dvě čínské večerky. Tam toho ale tolik nemají a jsou poněkud předražené. Zase je ale pravda, že mají delší otevírací dobu a slušný výběr ovoce a zeleniny.
potr
Vedle AdAstry, tedy na místě bývalé trafiky, najdeme opravdový podskalský unikát. Tento obchůdek se jmenuje stylově Plavec a vyznačuje se tím, že v něm můžete koupit věci, které naprosto nepotřebujete:-))Je to taková sbírka blbůstek jaké si jen dovedete představit. Například ve výloze stojí obrovská kopie červené anglické poštovní schránky nebo velké kormidlo. Dále tu můžete koupit třeba sirky z čokolády, obří pivní zátku, popelník ve tvaru plic a tak dál. Ze začátku jsem kolem obchůdku chodila s lehce posměšným výrazem. Věčně tam nikdo nebyl a za výlohou kuriozity. Pak jsem ale jednou sháněla pohled pro babičku a poprvé vešla dovnitř. Hned po levé straně je velký stojan plný pohlednic s nejrůznějšími vtipnými citáty a fotkami. Zaujalo mě hned několik. Při další návštěvě už jsem si prošla celý obchod a žasla, co není všechno možné vymyslet a prodávat a vlastně jsem se dobře bavila a koupila si jedny náušnice. Obchůdek je místo, kde si můžete trochu odpočinout a chvíli se radovat a taky žasnout nad těmi nápady, ve kterých se úplně najdete.
plavec.jpg
Na druhém konci ulice se nachází další obchůdek, jmenuje se MoMo a můžete zde nalézt dárkové předměty a oblečení od mladých a nadějných návrhářů. Také je podstatně dražší, ale i on skrývá samé poklady.
Ve vedlejším bloku baráků můžete navštívit restauraci U tří bojovníků. Zajímavostí je, že hned na protější budově je nad vchodovými dveřmi nápis „U tří božích bojovníků“. Dříve tam tedy musel být nějaký podnik tohoto názvu a protější restaurace se jím inspirovala. Otázkou je proč v názvu vynechali slovo „boží“? Asi projev české averze ke všemu náboženskému. Skvěle tu vaří a v létě mají příjemnou zahrádku. Na domě božích bojovníků je také pamětní deska, žil tu totiž zakladatel české numismatické společnosti Zdeněk Fiala. Dobré vědět. Hned naproti přes ulici je vidět na další místní specialitu a to Muzeum historických nočníků a toalet. Tam jsem ještě nebyla. No a o pár kroků dál už je Botanická zahrada.
Na druhém konci ulice sídlí podnik Plavecká polévka. A to je opravdu povedená záležitost. Na místě, kde byl původně vyhlášený Noodle bar, teď Plavecká polévka pokračuje v tradici kvalitní a hlavně sezónní kuchyně. Každý den několik druhů vynikajících polévek a dalších specialit z celého světa. Na jídlo čekáte jen pár minut, líp vaří snad už jen moje babička.
polecka.jpg
Na protějším rohu je hospoda U Libuše. Než ji konečně zrekonstruovali, byla to vyhlášená místní čtyřka, oblíbené místo nácků, alkoholiků a odpadlíků. Teď je to docela příjemné místo s hotovkami kolem stovky a milou obsluhou. V přední místnosti mají štamgastský stůl, kde se schází podskalský výběr pivních pupků a občas vyhrávají i na kytary. Takže často můžete zaslechnou hitovky typu Teskně hučí Niagára nebo Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap a tak dále. Má to svoje kouzlo. Hned vedle je zase  vinárnička, lidé před ní často postávají se skleničkou v ruce a povídají si.
Ještě bych nerada zapomněla na malé Kadeřnictví Plavecká. V krásném a la secesním domě č. 4, kde jsme původně bydleli, v přízemí, s výhledem do dvora s odpadky. Šéfuje tu kadeřnice Martina a její kolegyně Martina. Obě jsou strašně příjemné, šikovné a celé je to neskutečně levné. Už se to ale rozkřiklo, takže mají dlouhou čekací listinu, ale stojí to za to. Nikam jinam už nechodím.
Tak to by asi byly hlavní plavecké zastávky. Ještě zmíním, že na dohled je třeba také nová Kebabárna, Uzenářství, nejlevnější drogerie v Praze, café Terapie, nonstopáč Andromeda a tak dále. Dá se říci, že v nebližším okolí najdete vše potřebné k přežití.
Nakonec ale musím zmínit ještě jedno exotické místo. Je v Plavecké č. 8 a jedná se o byt, kde bydlí naše matka. Jak sem již psala dříve, naše matka je velice společenský a přátelský člověk se světovým přehledem, jasným politickým přesvědčením a pevnými morálními zásadami. Vždy se ráda podělí o své názory a zážitky, jen se připravte na takovou lehkou „informační nakládačku“. V jejím bytě se již vystřídala řada hostů a tento prostor zažil mnoho oslav a večírků. Je to příjemné místo, kam lidé rádi chodí na kafe, na jídlo, na popovídání. Když nemám doma nic k jídlu, tak u mámy se vždycky něco najde. O tom by mohl mluvit i bratr Jiří, ten to má taky jen přes ulici. V jeho bytě o čtyři čísla vedle se také schází zajímavý pražský výběr, ale o tom třeba zase jindy.
1757807-odpocivajici_podskalaci_na_kladach_kolem_r-_1905
Samotní Podskaláci se myslím nevyznačují nějakými výjimečnými rysy. Snad jen to, že často chodí popíjet na Náplavku nebo na Vyšehrad, ale určitě se tu najde řada zajímavých jedinců. Kromě příslušníků rozvětveného klanu Cieslarů tu bydlí třeba hned vedle v Ladovce kamarád Andrew. Nebo kamarádka a dvojnásobná bývalá kolegyně Anička, manželé Machanovi,… kapitolou samou pro sebe by byli určitě naši bývalí sousedé z baráku, též početní Hynkovi. A mnoho dalších.
Doufám, že už to tedy zatím stačí, abyste pochopili, že Plavecká ulice a okolí je skutečně příjemným místem k životu. S několika přestávkami tu žiju celý život a nedovedu si představit, že bych se měla stěhovat. Je tu prostě všechno. Řeka, příroda, kultura, jídlo a pití, tramvaje, vlaky, lodě, metro, obchody… a hlavně fajn sousedé.
panorama.jpg

Hasičská pohádka pro Šímu n. 5

Jak Šimonek dostal dárek, který si vždycky přál!

Přeci, když konči březen a začíná duben, tak venku už skoro nesněží a víc svítí sluníčko. To bylo první, co malýho Šímu napadlo, když se takhle jednou ráno vzbudil v nemocnici a jarní slunce mu akorát svítilo doprostřed čela. Tak se posadil na posteli a docela nahlas povídá: „Tak já už bych docela šel!“ Pak se tomu hned trochu zasmál, protože ho stejně nikdo nemoh slyšet. Máma Olga vedle něj totiž ještě klidně chrápala jako deset přejedenejch dřevorubců a nikdo další už v pokoji nebyl. Tak Šíma vyskočil z postele a začal si pečlivě balit oblečení a všechny hračky. Trvalo mu to docela dlouho, protože těch hraček tam mel fakt spoustu. Po snídani se Šíma rozloučil se všema sestřičkama a slíbil jim, že je přijde brzo navštívit a v Pyšelích jim natrhá na louce krásnou kytici, kterou si třeba budou moct dát do sesterny, aby to tam měli hezčí.
Pak Šíma skočil do taxíka a za chvíli už po víc jak měsíci konečně odemykal dveře domů do Gorazdový 14. Obývák byl krásně barevně vyzdobenej Šímovi na uvítanou, na stole spousta jídla, ale dveře do jeho pokojíka byly zavřený. Olga s Adamem se k tomu tvářili nějak tajemně a furt se usmívali a koukali a mrkali po sobě. A Šíma si taky všimnul, že se jim v očích občas zalesknou malý nedočkavý jiskřičky. Když Šíma najednou z ničeho nic zaslechnul několik zvláštních zvuků. Zaprvé mu pořádně zakručelo v břiše, protože teda ta nemocniční strava nic moc, co vám budu povídat…a z jeho pokoje se taky začalo ozívat tichounký škrábání, jako by něco škrábalo na dvěře…a to už to Šíma nevydržel a rozběhl se ke dvěřím svýho pokojíku a otevřel je dokořán…

“U všech hasičů, českejch i pařížskejch! Dyť to tady škrábe na dveře úplně malej kocourek!” Šíma si zavýskal, vzal si koucourka do klína a začal ho hladit a drbat za ušima. “To je můj kocourek, on tady na mě čekal a bude semnou spát v postýlce!” Oznámil Šíma rodičům a měl prostě ohromnou radost. Malý kocourek na to dvakrát zamňoukal, že se tomu všichni zasmáli a šli se konečně naobědvat. Kocourek dostal misku s mlíkem pod stůl a začal to mlíčko tak rychle srkat až se celej pobrydnal a jeho dooranžova tygrovanej kožíšek byl na chvíli úplně bílej. A po fouskách se mu kutálely bílý kapičký skoro jak kapičky rosy na nějaký pavučině. No a pak zas kocourek skočil Šímovi do klína a začal spokojeně chrupkat a vrnět. Přeci jen byl to ještě hodně malý kocourek a takoví musí často spát a nabírat síly. A pak Olga Šímovi povídá: “Ale Šímo, když už je to jednou tvůj kocourek, tak už to bude vždyčky tvůj kamarád a musíš se o něj pořád starat, aby mu nic nechybělo, vždycky měl co jíst a čerstvý mlíčko a taky mu teď musíš vymyslet jméno. Ale pořádně si to rozmysli. Dát někomu jméno není jen tak, tím za něj přebíráš zodpovědnost. To jméno bude nosit celý život a taky se mu musí líbit, chápeš?” “Jasně, jásná věc, to je přeci jasný!” řekl Šíma a prohlížel si kocourka. Byl vážně tak roztomilej, tygrovanej, s bílým bříškem a ocáskem a legračně neohrabanej a zvědavej a pořád někde čmuchal čumákem. Prostě úplně k sežrání. Šíma teda dost dlouho přemýšlel až konečně řekl: “Můj kocourek se bude jmenovat:

NorbertFloríanMartinŠpekáčekLívanecBonifácUličníkTiranosaurusŠavlozubýŽbluňkKvákCípísekPometloRychlonožkaFidibusSuperbusTrhačFousekZlobidloTygrovanýLvíčekLišákovitýDrápekOspalaMlíkožroutKarlíkTřiadvacátyZhasičovaVgorazdový!”

Prohlásil Šíma hrdě, i když trochu zadýchaně…No Olga s Adamem úplně vyprskli smíchy a nemohli se přestat smát, jaký to Šíma, prosím vás vymyslel jméno.„Teda Šímo, to je opravdu krásné a originální jméno, ale krapánek dlouhé, ne?“ Řekl na to Adam, když se konečně přestal smát a utíral si slzy smíchu z tváře. „Vždyť to ten tvůj kocourek usne než to celé dořekneš a nebo uteče a schová se někam hodně daleko. To aby sis na to napsal tahák, prosim tě. Ty seš ale popleta!“ Šimonek byl z toho trochu dotčenej, ale hned uznal, že na tom, co táta říká asi něco přeci jen bude. Sám už vlastně to jméno docela zapomněl.„No jasný.., tak dobře, dobře…tak se teda bude jmenovat, bude se jmenovat…;-)

Hasičská pohádka pro Šímu n. 4

Jak měl hasič Šimon ranní telefonát z Paříže a jak se tam pak jel podívat

CRRRRrrrrr…CRRrrrrr…Šíma si nejdřív myslel, že se mu něco zdá, ale docela rychle mu došlo, že to zvoní telefon a běžel ho do obýváku zvednout. „Dobré ráno, je tam prosím pěkně někde hasič Šimon?“ Šíma jak byl ještě rozespalej, tak jenom kejval hlavou a navíc mu přišlo, že má ten hlas na druhé straně telefonu nějakej zvláštní exotickej přizvuk…Rychle se ale vzpamatoval a vyhrknul:“ Já sem přeci hasič Šimon, u telefonu!“ „Nazdárek Šímo, jak se máme? Tady pařížský lvíče. Sbal si kufr! Za týden tě čekám v Paříži!“ „Lvíče? V Paříži?!“ Šíma byl celej zaraženej, ale pomalu se začal rozvzpomínat…“Pařížský lvíče…O tom přeci vyprávěl příběhy děda Jirka mojí mámě a mým strýčkům a tetičkám, když byli malí děti!“ A byl z toho celej zvědavej, protože dědu Jirku znal jen z toho vyprávění. “Jé ahoj!“ Řekl teda Šíma do telefonu. „Tak dobře, tak já přijedu. A moc rád.“ „Výborně!“ Odpovědělo na to lvíče Šimonovi. „Ale prosim tě až příští pátek. Teď si ještě jedu odskočit do Cannes na filmový festival. Jsem ve filmových odborech jihofrancouzských hasičů a letos jsem čestným předsedou festivalové poroty. Tak zatím! Au revoir!“ „Paráda!“ Radoval se Šíma. “Pojedu do Paříže a navíc za pařížským lvíčetem!“ A celý týden se strašně těšil a pro jistotu se ještě naučil pár základních francouzských slovíček.

V pátek ve 3 měl Šíma se lvíčetem sraz u Eiffelovy věže a byl z toho trochu nervózní. Přesně v ty 3 hodiny mu pařížský lvíče poklepalo na pravý rameno a přátelsky povídá: „Ahoj Šimone, vítej v Paříži, jsem moc rádo, že se konečně potkáváme, tak vyběhneme rovnou nahoru?“ A ukázalo tlapkou až na špičku slavné rozhledny. Šímovi se lvíče hned moc líbilo. Bylo docela velký, mělo hustej zlatej kožíšek, velký veselý očka a na hlavě hasičskou helmu. Helma byla sice trochu špičatější a červenější než je zvykem u českých hasičů, ale hasičská byla, o tom žádná. „Jasně, co jinýho a dáme si závod, kdo tam bude první!“ Řekl Šíma a vyběhli těch spousta schodů pěkně rychle a nahoře byli na chlup stejně. „To je výhled!“ Zvolal Šima hodně nahlas a rozhlížel se do všech stran. “Odtud je vidět snad celá Paříž!“ „To teda je!“ souhlasilo lvíče. „Já když mám volnou chvíli, vždycky sem vyběhnu a když mě přijede někdo navštívit, vždycky ho sem vezmu.“ Řeklo lvíče s úsměvem a pak maličko zvážnělo. „A dneska je to přesně padesát let, co jsem tu potkal tvýho dědu Jirku. Stál tady, přesně co teď my, rozhlížel se do všech stran stejně jako teď ty…No a v jednu chvíli vytáhl z kapsy malej zápisník a něco si do něj poznamenal a usmíval se u toho, jakoby ho zrovna napadlo něco velice hezkého…To mi přišlo sympatický, tak jsem hned k němu šel a dali jsme se do řeči jako kdybychom se snad znali odjakživa a povídali si dlouhé hodiny. Když se už začalo stmívat a po celé Paříži se začaly rozsvěcet lucerny a elektrické osvětlení, tak celé město během chvilky najednou v tý jasný noci zářilo jak jedno velký oranžový ohniště. Pomyslelo jsem si a tvůj děda Jirka tehdy ve stejné chvíli řekl: „To vypadá jakoby někdo v Paříží zapálil najednou snad tisíce ohníčků!“ A společně jsme se tomu zasmáli, že myslíme na skoro stejný věci. Jirka pak zas vytáhl z kapsy ten svůj zápisník a poznamenal si do něj: „Paříž v noci září jako tisíce ohníčků.“ Na chvíli se zasnil a řekl mi skoro šeptem: „Kdyby nebylo mým posláním být filmovým kritikem, já bych určitě dělal něco co má blízko k takovejmhle ohníčkům, už jenom proto, že v noci tak krásně září takhle do červena…“A podíval se na mě, co si myslím. Tak jsem se zamyslelo a první, co mě napadlo bylo, že k ohníčkům, mají přece nejblíž hasiči! A tak mu na to říkám: „Jirko, takže ty budeš radši hasičem?“ A Jirka se shovívavě pousmál, skoro tak otcovsky, i když byl ještě hodně mladej a říká mi: „Ale nee, já ne, já už jsem přeci filmový kritik, ale ty bys třeba mohlo být hasič…“ Tak jsem se zase na chvíli zamyslelo a docela hodně se mi to zamlouvalo a Jirkovi jsem tehdy odpovědělo: „To je vlastně velmi zajímavá myšlenka. Tak já budu hasič!“ Jirka se zas usmál a do zápisníku si ještě připsal: „Hasičské poslání, Pařížské lvíče, 9. 8. 1968, Eiffelovka, Paříž, Francie.“

No a pak sem mu vyskočilo na ramena a seběhli sme zase dolů na zem. „A tak jsem od tý doby hasič a jsem za to vážně moc rádo. Starám se o tohle město, aby byly všechny požáry a ohníčky pod kontrolou a lidi se jich nemuseli bát a mohli se z nich radovat… A taky pořád hodně chodim na filmy. Tehdy ten první večer s tvým dědou jsme pak ještě šli do kina na premiéru filmu Federika Felliniho. Vlastně do kina jsme zašli vždycky, když mě tvůj děda v Paříži navštívil.“ Šíma poslouchal pozorně celé to vyprávění a líbilo se mu úplně všechno, co lvíče řeklo. A taky mu přišlo jakoby se mu každé lvíčecí slovo nastálo uložilo v hlavě a už ho nikdy ho nemohl zapomenout. No a pak lvíče povědělo něco, co se Šímovi líbilo asi úplně nejvíc: „No a tvůj děda mi taky jednou svěřil, že vyčetl ve hvězdách, že až se jednou narodí jeho první vnuk, tak že to bude taky hasič a zároveň pěknej rošťák!! A že na něj mám čas od času přijet dohlídnout a nebo ho často zvát sem do Paříže. Takže teď seš tady Šímo a jestli souhlasíš, uděláme si tu pár pohodovejch dní. Vemu tě k nám na hasičskou stanici na Champs Elysées a představim tě mým kolegům hasičům. Projedem hasičským autem celou Paříž a taky můžem zajít na fotbal!“ Šíma samozřejmě nadšeně souhlasil a ty společný dny v Paříži si užili tak, že už to snad ani víc nešlo. A když Šíma měl už odjet, tak si lvíče vzpomnělo, že je přeci léto a že si vezme dovolenou a může jet do Prahy s ním už hned teď! „Hůrá!“ Řekl Šimon a šli si sbalit zavazadla.
Takže pařížské lvíče momentálně najdete v Praze, v Podskalí. Hasiče Šimona pravidelně doprovází na hasičský kroužek a ostatním hasičům předává své zkušenosti s hašením požárů po francouzsku. V Praze, u Šímy, je lvíče moc spokojené a zpáteční letenku do Paříže prý zatím neřeší. Teď se ale hlavně se Šímou těší, že o víkendu pojedou do Pyšel navštívit Majora lišáka, ale vezmou to přes Kolín, podívat se jak rostou ty jejich dvě hasičský medvíďata.:-)

Hasičská pohádka pro Šímu n. 3

Jak hasič Šimon odhalil záškodníka na hasičské stanici a co pak všechno následovalo

Jedno letní odpoledne, když Šimon zrovna na pyšelským náměstí kupoval špekáčky na večerní táborák a ještě rozmýšlel, jestli koupit kremžskou nebo plnotučnou hořčici, zaklepal mu na rameno vedoucí pyšelské hasičské stanice Ivánek. „Áa, mladej pan hasič! To bys Šimone nevěřil, co se teď u nás na stanici děje!“ Řekl se starostí v hlase Ivánek, ale zároveň bylo vidět, jakou má velkou radost, že po dlouhý době Šímu zase potkal. Optal se ho hned na zdraví, na rodinu, na školku,…a když s ním chtěl ještě probrat politickou situaci, tak ho Šíma zdvořile zastavil a povídá: “K tomu se dostanem, ale cože se to tedy děje u pyšelských hasičů?!” „Je to záhada…“, říká na to Ivánek, „…ale na stanici nám řádí tajemný záškodník! Skoro každou noc někdo rozkramaří celou ústřednu, z ledničky zmizí párky, salámy a okurky, ale nejhorší je, že všechny naše hasičský hadice po sobě nechá prokousaný! Naposled prokousal centrální hadici dokonce na 17 místech!!!“ To jsou věci, kroutil hlavou Šíma a hned ho napadlo asi milion otázek a tak radši požádal Ivánka, ať mu tu spoušť ukáže na vlastní oči.
Hasičská stanice je v Pyšelích na náměstí hned naproti potravinám, tak tam byli raz dva. Šíma se velice rychle zorientoval v tom nepořádku, chvíli se zamyslel a urovnal si myšlenky a pak povídá, že situace není zdaleka tak beznadějná a že má dozajista řešení. A když posoudí všechna fakta, jako že vetřelec musí mít ostré zuby, že bude asi pěkně obratnej a mazanej, když už si měsíc na stanici dělá, co chce a že očividně má rád čerstvé uzeniny.
„Tak ho chytíme na ten jeho mlsný jazýček! Nastražíme pastičky s čerstvě upečenými špekáčky po celé stanici a ještě dneska v noci si tu na něj počkáme!“ „To je VONO! Odpověděl Ivánek spokojeně a podali si na to s Šímou ruce.

Takže Šíma aniž by ho vůbec kdy napadlo něco tak bezvadnýho, opékal ten večer špekáčky nejen s Grétou a Vašíkem a taky Ivánkem, ale ještě hned s třema dalšíma dobrovolnejma hasičema z pyšelský stanice a byl to tedy mimořádně povedený táborák! Když už se začalo stmívat tak se všichni přejedení a ve skvělé náladě vydali zpět k hasičské zbrojnici, samozřejmě i s celou taškou opečených špekáčků pro záškodníka. Ivánek ještě po cestě sice snědl další dva špekáčky, ale i tak jich bylo až moc.
Na hasičské stanici je nastražili do pastiček na strategický místa a pak se schovali na střechu hasičskýho auta a vyčkávali. Akorát když už Ivánek začal trochu pospávat a Šíma měl taky dost, co dělat, aby udržel oči otevřený, ozvalo se tiché zavrzání. Šímovi se maličko zatajil dech, když viděl, jak se pomalu otevřelo okno a někdo rychle vklouznul dovnitř. A za chvíli už bylo slyšet spokojené mlaskání…Záškodníkovi se očividně podařilo obejít pastičky a pustil se do voňavých špekáčků! Šíma se na hasičským autě postavil, aby dobře viděl a protože akorát začal svítit měsíc, měl teď celou zbrojnici jako na dlani. Tak takhle to je!
Uprostřed místnosti stál totiž velkej zrzavej LIŠÁK! Spokojeně se cpal buřtama, až z toho měl mastný fousky a očividně si tu připadal jako doma. Šíma jen koukal, jak si pochutnává na špekáčcích, který ještě před chvílí s hasičema opejkali a vrní si u toho…, a pomalu mu ten liščí ničema začínal bejt docela hodně sympatickej…a tak si vzpomněl, že má přece v batohu ještě tu kremžskou horčici…Rychle si ale uvědomil, že je tu přeci proto, aby ho chytil a ne aby se s ním šel navečeřet. Už chtěl vzbudit ostatní hasiče, když si najednou lišák zívnul a s nadutým bříškem se stočil do klubíčka a usnul jak neviňátko přímo uprostřed hasičské zbrojnice. Hned na to se zas probudil Ivánek a dobrejch pět minut s otevřenou pusou jenom nevěřícně zíral na dřímajícího lišáka…
„Hasiči Šimone, co má tohle znamenat?! Nejen, že nám tu ten zrzavej milostpán spořádal všechny špekáčky, on si tu snad ještě úplně klidně dává Š-L-O-F-Í-Č-K-A?!! Pánové pozor, abychom ho náhodou nevzbudili! Dyť on by z toho ještě moh bejt mrzutej…!“ Docházela už Ivánkovi trpělivost…To už se všichni shromáždili, kolem spícího lišáka a když chtěl dát Ivánek povel k zásahu, sundal si Šíma hasičskou přilbu a smířlivě povídá: „Pánové, neunáhlujme se ještě, tenhle hladovej lišák sice způsobil velké škody, ale taky prokázal velkou vynalézavost a vytrvalost a nechybí mu odvaha! Co kdybychom se s ním raději domluvili na nějaké spolupráci?! Tady na stanici přece chybí lidi a například do výběrového řízení na nočního hlídače, se ještě vůbec nikdo nepřihlásil…Tak, co kdybychom z něj udělali našeho nového hlídačMajora?!“ V tom lišák, všema mastma mazanej, a kterej už dávno nespal a jenom to předstíral, aby mohl poslouchat o čem se hasiči radí, vyskočil na všechny čtyři a povídá: „No dobře, dobře pánové…tak já vám to tu teda VOHLÍDÁM…! Ale smíte mě oslovovat jedině PANE MAJORE! To bych si jako vyprošoval!!“ A lehce se uklonil a usmál se do široka, až mu zasvítily přední tesáky.
„Ty žroute jeden přidrzlej!“ Už se neudržel Ivánek „ Nejdřív tu měsíc plení hasičskou stanici, a teď se nám snad ještě sám hlásí do služby a klade si podmínky?! No mě snad vomejou!“ Naopak Šíma, jak to celé pozoroval, měl z toho všeho najednou dobrý pocit a prostě nějak cítil, že už se všechno brzo vysvětlí. Navíc, ta lišákova sebejistota se mu prostě vážně zdála hodně sympatická a taky legrační.
„Nemějte mi to za zlý…“ pokračoval lišák “…je pravda, že sem občas v noci zajdu složit hlavu a povečeřet ty vaše prvotřídní jitrničky, ale jinak jsem v tom nevinně! Tu spoušť tady má na svědomí ta krysí sebranka támhle vod kostela a okurky zas vyjídá jedině vaše paní uklízečka!“ Lišákovi úplně jiskřily zeleně oči, když se obhajoval, že muselo všem dojít, že mluví pravdu. A když pak ještě dodal, že s panem farářem už začal řešit jak naložit s tou krysí partičkou, co ráda prokousává hasičské hadice, nebylo už pochyb, že pyšelská stanice právě získala nového zaměstnance!
„Pane Majore, vítejte nám do služby!“ Řekl docela s úlevou Ivánek, kterej byl hlavně rád, že už bude konečně pokoj a že už si dnes může jít lehnout. Pak ještě moc poděkoval Šimonovi, protože celá tahle akce byla jeho nápad, ale přeci jen ho ještě mezi čtyřma očima požádal, ať na novýho hlídačMajora ze začátku dohlídne. „Myslím, že Majorovi můžeme věřit, přesto bych byl ale dost nerad, kdyby mi zas někdo snědl večeři!“.
Když se pak Šíma vracel na chatu, tak si říkal, že si to hasičský povolání vybral nejlíp. Dneska hodně pomohl nejen pyšelskejm hasičům, ale taky novopečenýmu Majorovi lišákovi, kterej získal novou práci a taky své místo pod sluncem. No a hlavně si byl taky dost jistej, že z něj a Majora brzo budou moc dobří přátelé.