Vzpomínka na tátu
Jako každá správná pražská rodina i my máme chatu u Prahy. A to dokonce dvě. Chatu v Pyšelích a vilu v Čerčanech. Zní to trochu honosně, ale je to tak. Obě místa jsou krásná a jedinečná a nabízí klidné útočiště dostatečné daleko od rušného pražského života. Bratr je často hrdě nazývá: „naše letní sídla“. No vzhledem k tomu, že jsme všichni v mínusu na účtech, tak alespoň tímto se můžeme chlubit. Shodou okolností jsou obě místa jen několik kilometrů od sebe (jednu vlakovou zastávku) a za víkend tak bylo tedy možné navštívit obě babičky a ještě se v létě vykoupat v Sázavě a stihnout další lákadla. Na chatu jezdíme vlakem. Čtyřicet minut z Vršovického nádraží.
Pyšelský víkend s naším tátou vypadal asi takto. Vybral si několik ze svých dětí, často jen třeba mne a Véru a vyrazili jsme na nádraží. Uděláme si v Pyšelích „pré“. Těšil se táta už týden dopředu. To znamenalo hlavně bez mámy, obvyklých povinností jako uklízení a se psem Bennym později s Aiou. Ideálně ještě vybaveni mramorovou bábovkou od naší babičky a a hůře ještě seznamem toho, co se má na chatě a zahradě udělat za práci. Táta například rád sekal zahradu nebo štípal dříví, ostatní méně oblíbené povinnosti jako plení záhonů nebo mytí oken už bylo na nás. Leccos se ale nestihlo, nebyl čas. Táta totiž hodně chodil „rozjímat“do lesa, kde se třeba zapomněl i na několik hodin nebo večer zaskočil za strýčkem Pavlem na víno a to se také často protáhlo. My jsme se aspoň v televizi mohli dívat na co jsme chtěli.
Pyšelskou chatu zdobí rozměrná zahrada, spoustu stromů a keřů a záhonů. Táta taky s oblibou chodil do přilehlého lesa pro kameny. To znamenalo:“Elčo, Verčo vezměte kolečko, jdeme do lesa pro kámen!“ Tak jsem jezdili s tím kolečkem po lese, táta několik kroků před námi až jsme dorazili k velkému šutru, který měl táta vyhlídnutý již dlouho ze svých procházek a s velkým úsilím jsme kámen odvalili. Do teď nechápu, jak se nám podařilo naložit ho na kolečko a dovézt na zahradu. Tak naši zahradu navíc obohacuje několik rozměrných kamenů s různým příběhem. Je to velice krásné.
Den například pokračoval tak, že si táta na své místo u velkého rododendronu odnesl zahradní křeslo, přivalil špalek na který postavil čaj s mlékem, obložil se knihami a zápisníky a studoval. Vždycky jsem ho nenápadně pozorovala jak s nohou přes nohu v krátkých šortkách sedí v křesle, na klíně knihu a tužkou si v ní něco podtrhává a občas za se spokojeně zasměje. V ústech nepostradatelný doutník. Myslím, že v těchto chvílích byl skutečně šťastný.
Otázka oběda byla většinou na nás. Často jsme ji ke vší spokojenosti vyřešili špagetami s kečupem a se sýrem. To byla klasika a vždycky nám chutnalo. Nádobí se mylo až v neděli večer . Takto víkend klidně plynul, my jsme po vzoru otce, s Vérou také vždy četly nějakou knížku a trochu bezhlavě si v ní něco podtrhávaly a připadaly si trochu výjimečně.
Chtěla jsem ale vzpomenout právě na jednu naší cestu vlakem.
Nevím jestli se ta vzpomínka dá náležitě popsat, ale mne vždy pobaví.
Nastoupili jsme takhle jednou ve Vršovicích do přeplněného vagónu a vlak pomalu vyjel směr Pyšely. Byly doby, kdy se tátovy nechtělo utrácet za lístky, tak je třeba někdy pozapomněl koupit nebo se aspoň černého pasažéra Bennyho bez lístku, snažil schovat pod sedadlo. Brzy jsme ale naštěstí zjistili, že tentokrát to nebyl ani jeden z těchto případů. Někde kolem Mirošovic totiž do vagonu vešel pan průvodčí. Nebyl to ale tentokrát ten drobný klučina v modrém sáčku a čepičkou, ale asi tak dvoumetrový stopadesátikilový krakonoš s vousem po prsa. Myslím, že měl jen bílou rozhalenou košili, černé šortky a široký úsměv na tváři. Jak vešel, zařval na celý vagon hlubokým chraplavým hlasem:”PŘIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIISTOUPILIIIIIIIIIIII???“ Všichni cestující zděšeně nadskočili a začali lovit lístky. Mně přejel mráz po zádech z představy jak s ním táta bude diskutovat o zbytečnosti lístků a že nehodlá platit za psa. Naštěstí mě ale můj otec překvapil. Doteď si pamatuji tu úlevu a zároveň čistou hrdost a zadostiučinění, když můj otec vzápětí vytáhl z kapsy všechny lístky, hrdě se postavil v celé své výšce, rozhlédl se po ostatních cestujících a sebejistým pevným hlasem z plných plic na průvodčího přes celý vagon stejně zařval: „ TAAAAAAAAAAAAAAAADDDDDDDDDDYYYYYYYYYYYYYY!“
Plavecká 