Nezapomeň zhasnout!

zh

Nezapomeň zhasnout! Šeptalka! Napiš v kolik přijdeš. Já jsem tak vyřízená, tak strašně vyřízená. Dej mi už svátek! Zavolej babi! Jak to držíš ty příbory?! Posloucháš mě? Nemáš náhodou depresi? Neber se tak vážně! Chce to přisolit! Co teď čteš? Co máš dnes v plánu? Půjčíš mi to tričko? Ty se teda tváříš… To si zapíšu. Už mám zase hlad. Nechceš zkusit židovské tance? Tak plavej! Musíte jít na tu demonstraci! Už si byl volit? Tak si střihneme, kdo vyhrává uklízí obývák, kdo prohraju záchod a koupelnu…Podepiš tu petici! Lajkni mi to na facebooku,pls! Četla jsem tak zajímavý článek. Prosím tě, pověs mi to prádlo. Jdeme přestavovat. Máma tu bude za deset minut, rychle uklidit. Jdeš na cígo? Drž mi tam místo. Skočíme na kafe? Dej sem ten polštář! Sežeň na to lidi! Co mám jít studovat? Co bude k večeři? Jdu se projít kolem baráku. Kdo mi snědl jogurt?! Tady to ale vypadá. Kdo zaváhá, nežere.

…slýchala jsem celé dětství a slýchám vlastně pořád.

Myslím, že prostředí ve kterém vyrůstáme nás formuje víc než si dokážeme představit. Jak jsem již psala vyrůstala jsem na krásném místě v centru Prahy, v Plavecké ulici číslo 4, hned vedle Náplavky. Na to místo nikdy nezapomenu. Náš byt měl čtyři velké pokoje, dvě dlouhé chodby a dva balkony. Z jednoho byl výhled na Vltavu, z druhého zase na věže Vyšehradu. Balkony v našem bytě byly důležitým místem setkávání a neutrálním prostorem pro rozhovor. „Jdeme na cígo…?“, to znělo naším bytem často. Každá místnost měla svůj přesný účel. Nejvýraznější byla asi tátova pracovna. Klidná, trochu temná místnost plná knih, oddělena právě chodbami od zbytku bytu. Dále tu byl velký obývák s pohodlnou rozkládací soupravou, ložnice rodičů, rohový dětský pokoj s oranžovým kobercem a rozměrná kuchyň s velkým rodinným stolem. Také malý špajz a zakrámovaná komora. To byl náš svět a nikdy bych nevěřila, že se jednou budeme muset odstěhovat. Ale každá změna je k něčemu dobrá. Nové bydlení, nový začátek.