Panel Story

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

(Upozorňuji, že se jedná čistě o interpretaci filmu a doby normalizace. Jedná se o reflexi režisérčina pohledu a uměleckého zpracování. Má školní práce z r. 2012 na téma České země budující…Hlavně se nikdo neurážejte! Já na sídlišti nikdy nebydlela a v době psaní článku jsem byla docela namyšlená holka z centra;-).

vch
Věra Chytilová, pravděpodobně nejslavnější česká režisérka, která se dokázala prosadit v konkurenci mnoha mužských kolegů, je v české kinematografii jedinečnou osobností. Je řazena mezi představitele tzv. české nové vlny, ale její tvorba se vyznačuje širokým záběrem, ať již žánrů či zpracovávaných témat. V jejím díle můžeme najít řadu vynikajících filmů, oceněných na mnoha zahraničních festivalech, ale i filmy podstatně nižší kvality, které kritika rozcupovala a nesetkaly se ani s přílišným diváckým zájem. Přesto je každý její film unikátní, provokativní, kritický, vyznačující se nezaměnitelným autorským rukopisem a nakonec i velmi zábavný. Pokud vznikl ve spolupráci s Ester Krumbachovou tak navíc i výtvarně zajímavý. Filmy Věry Chytilové tak vždy pojednávají trochu „o něčem jiném“ než co nabízí mainstreamová produkce.
Do první skupiny filmů patří rozhodně právě i Panelstory. Film z r. 1979, který byl v téměř celém českém prostředí zakázán ihned po svém uvedení do kin a mohl být naplno promítán až po překvapivém úspěchu na festivalu v Moskvě v r. 1987. Často bývá označován za autorčino vrcholné dílo nebo je minimálně srovnáván s tak slavným filmem Věry Chytilové jako jsou Sedmikrásky z roku 1966.
Zajímavý je i život režisérky. Chytilová se narodila v r. 1929 v Ostravě. Nejdříve studovala architekturu v Brně, poté pracovala jako laborantka, kreslička, modelka, známá je i její minirolička ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. K režii se propracovala přes různé filmové profese, například i jako„klapka“ na Barrandově. Vystudovala Famu, jako jediná žena v ročníku Otakara Vávry. Později odmítla emigrovat do Francie a nedonutili ji ani ke spolupráci s StB a podpisu Anticharty. V roce 1989 začala učit režii na Famu a filmy točí nadále i přes svůj vysoký věk. Jejím prvním manželem byl fotograf Karel Ludwig ( o kterém také natočila vynikající dokument Vzlety a pády, 2000), druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, se kterým má dvě děti.

foto-tibor-borsky_galerie-980

Jak se rodí sídliště aneb PANELSTORY
„Jak“ už napovídá samotný název filmu, Panelstory pojednává o vzniku pražského monstrózního sídliště Jižní město. Ale nejen o tom. Ve filmu sice můžeme vidět mnoho záběrů na děsivou „moderní“ architekturu, detailní záběry stavebního materiálu, průhledy do vznikajících rozestavěných bytů a tak dále, ale paneláky nakonec tvoří „jen“ životní a formující prostor jejich obyvatel, kteří si snad vůbec neuvědomují, jak takové prostředí ovlivňuje jejich každodenní život. A život “v dobové pasti”, na pozadí dusiveho sídliště se právě Věra Chytilová ve svém filmu snaží ukázat. Nejedná se tedy o žádný dokument, přestože ho film trochu připomíná, ale spíše o filmovou kritiku doby a života obyčejných lidí za normalizace. Lidí, kteří navíc mají tu „smůlu“, že svůj život prožijí na panelovém sídlišti. Ve filmu také nejsou žádné hlavní postavy, ale několik epizodních rolí, jejichž příběhy ukazuje Chytilová v krátkých, rychle se střídajících záběrech. Vše podkresluje až nepříjemná disharmonická hudba, která často připomíná hluk všudypřítomných bagrů, míchaček a dalších strojů. Celý film tak působí poněkud roztříštěným dojmem, drží ho ale pohromadě několik jednotících dějových linií a v celku tak nakonec tvoří pevnou a logickou mozaiku z výseků lidských životů.

sidlakPřestože tento dobový film považuji za vynikající, pravdivý i vtipný, rozhodně bych ho nezařadila mezi takové ty filmy, které můžete vidět třeba desetkrát a pustíte si je třeba ke zlepšení nálady. Stačilo mi vidět ho dvakrát v rozmezí přibližně deseti let a další reprízu si v kratším intervalu asi dobrovolně nedám. Přestože je film opravdu svižný a trefný, tak mě z něj trochu bolela hlava a nemohla jsem ho z hlavy dlouho dostat. Každý záběr nabízí totiž mnoho interpretací, obsahuje spoustu detailů, zvuků, vtipných replik a postřehů, až si člověk říká, jak se to té Chytilové podařilo. Osobně si to vysvětluji proslulým autorčiným přístupem k hercům, ať už těm profesionálním či zde zejména nehercům. Věra Chytilová je energická perfekcionistka a to samé čeká i od ostatních. Představuji si tedy jak natáčení asi probíhalo. Už jen pohybovat se v tak hlučném prostředí jaké nabízí rozestavěné sídliště, v zimě a bez hereckých zkušeností, musí být již samo o sobě poměrně stresující. Když ale k tomu všemu na váš ještě křičí hysterická režisérka svým autoritativním skřípavým hlasem a nutí vás již po desáté opakovat ten samý záběr, musí to být „pracovní“ prostředí k nezaplacení. Věra Chytilová budí trochu strach a věřím, že i zkušený herec pod jejím nátlakem měl chuť schovat se třeba za míchačku, kterých bylo po ruce víc než dost. Pokud ale mají herci představovat postavy, které ve stresu jsou, jsou bez nálady, nic nestíhají, nemají ještě pořádně, kde bydlet, hádají se a jsou protivní, hrají v podstatě sami sebe, nakonec to není zas tak špatný režisérský postup a Chytilové se tak podařilo ze svých herců „vyždímat“ přesně to, co potřebovala.
Jak ale říkám o způsobech Věry Chytilové a jejím díle by se daly popsat desiítky stran, rozhodla jsem se tedy tento článek zaměřit konkrétněji na dialogy, jakoby skryté významy v jednotlivých záběrech a typy lidí, kteří na komunistickém sídlišti chtějí či musí žít. To se mi totiž zdá na celém filmu nejzajímavější.

Paneláková architektura?
Podtitul mé práce zní: České země budující. Co se týče vzniklého sídliště je to tak. V Čechách se opravdu podařilo vybudovat něco neuvěřitelného a jedinečného a nadále se buduje. Kde se ale vzal panelák? Architekti či projektanti rozhodně při plánování sídliště asi nemysleli na kulturní vyžití obyvatel, ale spíše na to, jak jednoduše umístit co největší množství lidí. A také, co nejlevněji. Tedy za použití levného materiálu, sériové výbavy a tak podobně. Jakou sídlištní kulturu to vyvolá, ale mohli jen těžko tušit. Určitě ale celý plán skvěle zapadal do požadavků husákovské éry…
Na sídlišti, ať už na kterémkoliv, mnoho kin či divadel nenajdeme. Architektura to prostě neumožňuje. I když v poslední době, v souvislosti s výstavbou obchodních center, se situace mění. To bylo ale v době vzniku filmu Panelstory jen těžko představitelné. Zato různých večerek, trafik, kadeřnictví či pedikúr je na sídlištích požehnaně.

ps
Není tedy divu, že taková nabídka má na místní vliv. Je to ale pochopitelné. Po návratu z práce mají tito lidé těžko ještě sílu vracet se do centra na nějakou „událost“. Takže jdou radši vařit večeři a sednou si k televizi. A o průměrné tv nabídce není třeba mluvit. Přes tenké zdi není obtížné „šmírovat“ sousedy a podporovat tak třeba rodící se závist či nesnášenlivost. To, že pak lidé vyjdou na ulici klidně v teplácích a bačkorách, třeba i do místní „čtyřky“, jen vypovídá o „sídlištním životním stylu“. A třeba fenomén malých matějských poutí na sídlištích ve mne dodnes vyvolává určitou marnost či pocit zoufalství…Nemůžu si totiž pomoct, ale kdykoliv cestuji někam na periferii, vždy pozoruji, jak z tramvaje postupně vystupují ti „normální“, slušně oblečení lidé a zůstávají tak trochu podivíni, potažmo spící či opilí bezdomovci. Největší rozdíl pociťuji mezi zastávkami Staroměstská a Sídliště Řepy.

Začátek
Celý film, nepočítám-li scénu, jak jistý podivín (později zjistíme, že je to Fanda, kterého hraje Oldřich Navrátil), pobíhá po sídlišti (a smysl této scény mi bohužel nějak nedochází, jen že se tam asi trochu zbláznil či zatahuje práci), začíná záběrem na přeplněnou autobusovou zastávku. Vychází slunce, nový obvyklý den. I přesto, že po celý film kamera (Jaromíra Šofra) sídliště neopustí a nedá divákovi šanci si z toho staveniště na chvíli odpočinout, třeba pohledem na nějaký park či řeku, je už od začátku jasné, že na takovémhle místě se chystá minimálně něco zvláštního či netradičního. Tedy z úhlu pohledu diváka (tím myslím sebe), který vyrostl v krásném prostorném bytě v centru Prahy na břehu Vltavy. A pak to odsýpá nečekanou rychlostí. Jedna scéna za druhou. Jednou budí údiv, jednou pobavení, jindy výsměch či přitakání. Jsme svědky mnoha situací a rozhovorů, stane se zde opravdu lecos. Začátkem filmu přijíždí taxikář a snaží se neúspěšně najít jistou adresu. Při pohledu z okna na množství vypraného prádla vlajícího snad z každého balkónu, pak jen poněkud zděšeně konstatuje, že „ Tady ti lidé snad nedělají nic jiného než perou!“
Následuje porod, který proběhne jako noční můra snad každé budoucí matky, legrační románek, ztracený kluk, potkáváme zmateného dědu i černocha, jsme svědky manželské krize, odhalené nevěry, neplánovaného těhotenství a mnoha dalšího. Jsou to ale všechno většinou projevy nespokojenosti a stresu, zoufalství, přetvářky, stereotypu a „beznaděje“ . Není jednoduché to popsat a je třeba to vidět. Je to často k neuvěření.
A tak pokračujeme dále. Několikrát máme možnost nahlédnou do rozestavěného bytu, obchodu či k doktorovi, nejvíce se ale děje na ulici, mezi paneláky a rozbahněných nedokončených komunikacích. Čas ubíhá a atmosféra houstne a děj se vyvíjí a vysvětluje. Také postupně zjišťujeme, že postavy jsou spolu nečekaně propojené a ovlivňují se. Tak se ve filmu setkáváme jak s tím malým klukem Pepíkem (Lukáš Bech), naivní blondýnou, jež je až do hysterického záchvatu přesvědčena, že je šťastná a náležitě se „zařídila pro sebe“. I když jen prostřednictvím vlastního bytu s pračkou a ledničkou.
Dále se po sídlišti motá zmatený děda (Antonín Vaňha) s jedním zubem a marně se snaží o komunikaci. Nakonec se ale zdá, že je mezi celou přehlídkou aktérů docela normální. Komunikace mu ale moc nevychází, protože na něj nikdo nemá čas a nikoho nezajímá. Tedy kromě jeho příbuzných, kteří ho ale pozvali se záměrem nastěhovat jej k sobě, prodat jeho chatu a za utržené peníze si koupit auto. Děda však neztratí rozum, popadne své tašky a včas sídliště nepozorovaně opouští. A divák mu to je přeje a dobře mu rozumí.

psfotoPak tu máme výraznou dvojici matky a dcery. Dcera se chová trochu nezvedně, hrozí jí neplánované těhotenství, navíc s takovým případem jako je nějaký pomocný prodavač odněkud ze samoobsluhy. Neubráním se myšlence, že to asi musí být trochu „husa“, byť je její představitelka velmi sympatická. Matka dceru sekýruje a poučuje a přitom se v zápětí zachová sama „nepřístojně“, když se nechá svést úlisným neúspěšným hercem. Dívka navíc vše dobře slyší skrz výtahovou šachtu. Vše to jen potvrzuje nedostatek soukromí v panelácích a snad i pokřivené charaktery jako jejich výsledek.
Scéna ve výtahu se mi zdá mimořádně povedená. Matka (Eva Kačírková), jež ve filmu mluví neskutečně legračním protáhlým hlasem, je zajímavá a silná osobnost. Řídí se selským rozumem, když například včas zavolá sanitku k začínajícímu porodu v paneláku a ak dá le. Ve výtahu na ni číhá ten herec (Jiří Kodet), kterému se podaří sbalit ji na nějaký fiktivní dopis od dávné milenky. Zjistí totiž, že matka mluví francouzsky, protože pochválí její parfém. Než stačí postřeh dokončit, matka ho přeruší s naprostou samozřejmostí prozrazením názvu parfému: „Geneviéve“ (nebo tak nějak) a herec tak rychle doplní, že od té milenky dostal dopis ve francouzštině a doteď neví „Co v něm stojí“. Na to matka reaguje: „Výtah taky stojí“ a přestože by si svůdník spíš zasloužil pořádnou facku či výsměch, odejdou společně do hercova bytu. Takých slovních hříček je ve filmu mnoho a diváka spolehlivě a chytře pobaví.
Dále se tu ještě objeví obtloustlá nymfomanka, která si neváhá užít s postarším malířem pokojů. Zdá se totiž , že je jí úplně jedno, kde a s kým. Další scéna v rozbordelené kuchyni, kdy hysterická matka vaří oběd, vše ji padá a do toho brečí její malá dcerka, mi také připadá velmi výstižná a mám dojem, že už jsem ji někde viděla…
A do toho všeho to sídliště, záběry rozestavěných domů, hluk a bahno. Scény se výborně doplňují. Nádherné prostředí k životu, neustále se mi honí hlavou…

Typologie
Dále pokládám za důležité zmínit se o postavách, tedy o typech lidí, se kterými se během filmu setkáváme. Místní tak nakonec vychází jako podivuhodné panoptikum v sídlištním vydání. Tak například onen děda, kterého bych nazvala „Normální člověk“, protože po pár hodinách má jednoduše dost a volí přímý úprk. Tu nešťastnou dívku i s jejím partnerem bych nazvala „Absolutní oběti“. Nejen že se na sídlišti chystají založit rodinu, ale snad se jim tam i líbí a sídliště nemají rozhodně v úmyslu opustit. Zmíněná matka se mi zdá být „Střízlivou ženou“, místy se sice chová lehce nepochopitelně, ale koneckonců co ji zbývá? Pak tu máme „Ambiciózní blondýnu“, která si až trochu pozdě uvědomí, že ten panelákový ráj jí asi nestál za to, aby nechala průmyslovky a začala zahnívat na sídlišti. I když musím uznat, že její byt působí snad jako jediné místo velmi útulně a obyvatelně. Také je tu ten chudák kluk, který je odsouzen strávit na sídlišti celé dětství a snad i mládí, vyhrává tak tedy označení „Raná oběť“.

panel

Další zajímavou osobností je stará paní (matka Věry Chytilové), která nevychází z bytu a dokola si pouští nahrávku svého syna Jiříčka, který žije někde v Africe. Zní to tak absurdně a vzdáleně, že si říkám jestli si to syn celé nevymyslel, aby nemusel za matkou do sídlištní džungle jezdit. Spřátelí se ale s „Exotickým cizincem“, který ve snaze obhlédnout situaci, jí vleze až do bytu. Tuto stařenku bych označila „Přežitkem ze starých časů“. Pak tu najdeme několik „Černých pasažérů“, kteří se do bytů nastěhovali ještě před kolaudací a nervózně vykukují z oken. Manžela blondýny Fandu, který běhá už od rána po střechách sídliště, bych nazvala asi „Fantomas“. Nesmí chybět ani „Potřební zaměstnanci“ jako je trafikantka, příslušník, pošták. A tak by se dalo dlouho pokračovat. Mezi nimi mi ale například chybí taková ta vyloženě komická figurka, ve stylu tety Kateřiny ze Saturnina. Nazvala bych jí tudíž „Tetou Kateřinou“ a jsem přesvědčena, že jich na sídlišti bude dostatek😉

Konec
Díky Bohu, vše má svůj konec. Tak i tento film (a můj článek), i když jeho protagonisté se teprve zabydlují a začínají od začátku. Mnoho fantazie a invence k tomu ale nepotřebují. Paneláky je totiž budou spolehlivě omezovat a zároveň i určovat jejich chování a způsob života.
Děj se tedy s postupujícím dnem zdánlivě rozuzluje. Dcera se smíří se svým klukem, sídliště se staví a staví a film se chýlí k závěreční scéně. O tu se postará ona šťastná dvojice těhotné dcery a jejího prodavače, kdy se již za tmy potkají v jednom z nedokončených paneláků. Ujistí se ještě o své vzájemné náklonnosti a dívka pronese nejabsurdnější větu celého scénáře: „Odtud mě nikdo nedostane!“ Čímž si definitivně zavře dveře k lepšímu životu či alespoň životu mimo to nemožné sídliště. Divákovi nezbývá než kroutit hlavou či shovívavě chápat, že je to možná na tehdejší poměry jen menší zlo. Přeci jen jsme v Praze a ne někde na Sibiři. Nakonec ještě zaprská a zasvítí světlo z nějakého drátu a konec.
Den tak konečně končí, slunce pomalu zapadá, ale je nám jasný nezpochybnitelný fakt, že zítra ráno opět vyjde a vše může začít nanovo…

Sídliště ani komunismus jsem dlouho nezažila,ale myslím, že se Chytilové povedlo obojí skvěle vykreslit…