Farské dny v Pyšelích

prvni-jarni-den-2012

Dávno už neplatí, že by na faře u kostela bydlel výhradně pan farář. Farářů je málo, na starosti mají často farností i několik, takže nestíhají  a těžko mohou o jednu faru náležitě pečovat…Takže se dnes najde mnoho opuštěných far, nebo si tyto budovy prostě někdo koupil a udělal z nich rodinný dům nebo sídlo nějaké organizace. Není divu, často se totiž  jedná o krásné historické budovy s geniem loci, v centru vesnice, je slyšet kostelní zvony a navíc je lze je koupit nebo pronajmout za celkem rozumnou cenu, tedy aspoň dříve to tak bylo.

Znám jednu takovou faru, která svému původnímu účelu neslouží již velmi dlouho. Nachází se u nás v Pyšelích, v Lipové ulici, hned vedle náměstí pod kostelem. Je to zachovalá barokní budova s krásnou zadní zahradou a ještě k ní přiléhá malá kaplanka. U předního vchodu se tyčí dva vzrostlé kaštany. Na první pohled malebné a romantické místo. Budova byla dlouho opuštěná  a pořádně se nevědělo jak s ní naložit. Před pár lety se to ale naštěstí všechno změnilo. Na faru se totiž přistěhovalo několik mladých lidí z Prahy a vytvořili ze staré budovy jedinečný společenský a kulturní prostor, otevřený jak místím tak přespolním. Není divu, když se na jednom místě sejde inženýr přeučený na malíře, filmař, antropoložka a politický aktivista a taky velký cestovatel. Zároveň jsou to všichni hudebníci a členové punkové kapely Láska, vole! Z jedné místnosti tak vznikl ateliér, hlavní velká sednice s krásnou dřevěnou podlahou slouží i jako výstavní prostor a hudební salón, prostorná kuchyň s okny do zahrady už zažila snad všechna exotická jídla a vůně a ze zahrady vytvořili farští krásné místo k relaxaci a odpočinku. Kromě koncertů kapely pořádají obyvatelé fary mnoho zajímavých akcí. Jak různé večírky a oslavy, tak také přednášky, herecká představení, malířská sympozia, promítání, workshopy, slavila se tu už i svatba, natáčely filmy a tak dále. Na faru se tak sjíždí mnoho zajímavých lidí z různých oblastí a oborů a místní už také pomalu začínají ztrácet zábrany a ostych před trochu elitářsky působícími a tajemnými Pražáky. Prostě je to místo, kam se rádi vracíte a kde je vám jednoduše dobře. Vítaní jsou všichni. Stálým obyvatelem fary je také černý kocour Pluto.

koncert-the-vibrations--unor-2012.jpg

Vyhlášené jsou například oslavy Silvestra. Popíjí se a vyhrává až do rána, k půlnoci zase patří výstup na místní Loretu. Jednou, když Oggi odjíždel na delší dobu do teplých krajů v půlce roku, oslavili jsme Silvetra už na jaře, aby o to nepřišelJ Každá událost na faře je prostě vždy nevšedním setkáním se zajímavými lidmi a to ze všech koutů světa. Také se střídají její obyvatelé, někdo přichází, někdo odchází…Ze staré party se bohužel již odstěhoval malíř Oggi, ale zase si našel místo až na Mallorce a maluje tam krásné obrazy. Třeba se s nimi na faru jednou vrátí. Já mám totiž faru spojenou hlavně s ním. Seznámili jsme se před lety krátce potom, co se na faru přistěhoval. Účastnila jsem se tehdy jeho prvního malířského symposia a zažila si tak svých pět minut slávy:-) Ne však jako malířka, ale jako jedna z modelek! S kamarádkou jsme totiž seděly modelem pro jeho obrazy Večírek a Kateřina a Eliška. Oba jsou velice povedené, v Oggiho nezaměnitelném kubistickém stylu a dokonce reprezentovaly autora na výstavě „Českýma očima“  až v Bruselu a stojí spoustu peněz. Ráda se tím chlubím, na obrazech ale opravdu nejsem k poznání:

katerina_a_eliska_70x55_620x620_1312183904.jpg

Každopádně je to krásná vzpomínka. Oggi má velice zajímavý malířský styl. Je to něco mezi kubismem, trochu komiksem a pop art. Často maluje takové momentky ze života svých přátel nebo portréty zajímavých osobností. Všechny obrazy jsou krásně barevné a mají vtip.Věřím, že jednou bude slavný!

Další výraznou osobností je třeba Mario, vášnivý cestovatel a aktivista. Díky němu taky ožívá farská kuchyně, je to skvělý kuchař a v zásobě má vždy mnoho historek z cest po exotických krajích. Vždycky je moc fajn dát si s ním kafe třeba na farské zahradě.

fff

O místo s takovým potenciálem je ale třeba pečovat. Neustále je potřeba něco spravovat a řešit. V zimě se hodně protopí, je nutné sehnat dřevo a taky ho naštípat a tak dále…Chtělo by to někoho, kdo by na faře žil trvale a ujal se role majitele a správce, ne jen přes letní sezónu. Ale zároveň takového majitele, který by faru neuzavřel lidem a pokračoval ve večírkové a společenské tradici. No a taky aby měl dost peněz faru koupit a nemuset tak řešit omezení od církve, která faru vlastní. Byla by škoda přijít o takové místo, kde můžete zažít tolik zajimavých věcí a potkat skvělé lidi. Fara by měla být hlavně místem setkávání  a taky inspirace pro všechny. Dosavadním farským se to zatím velice dobře daří. Jsou ale mladí a mají toulavé boty a taky už chtějí pomalu zakládat rodiny. Topení v krbu je sice romantické ale stojí pěknou námahu. No uvidíme, co bude dál. Věřím ale, že se tohle místo jednou dočká toho pravého „faráře“!

kriz

http://www.studio-augustin.eu/

Svatební cesta do Provence

llll

Některé věci zažijete jen jednou za život. Pokud tedy máte to štěstí…Velkou lásku, velké vítězství, úspěch, potkáte skvělé lidi, prožijete neopakovatelné chvíle, které si budete chtít navždy zapamatovat. Tyto zážitky však mají jedno společné, je jich málo a nestávají se často. Velkých vítězství a úspěchů zatím za sebou moc nemám, lásky byly spíš nešťastné, spíš mě potkávají samé pohromy, ale jestli něco, tak mám aspoň velké štěstí na lidi. Ale bohužel, jak už to tak bývá, tito lidé byli v mém životě často jen na krátkou dobu…O to byly ale zážitky intenzivnější a ty vzpomínky mi nikdo nevezme.

Jedním takovým příkladem jsou mí francouzští přátelé z Provence. Gilles a Bouki Riderovi.

Pár, který vlastní obrovskou usedlost z 18. století nacházející se na kraji krásného údolí uprostřed sluncem zalité jihofrancouzské přírody. Velkou kamennou budovu a k ní několik přilehlých stavení zrekonstruovali na hotel a vytvořili tak melebné útočiště pro všechny cestovatele, ktěří na den či déle hledají nocleh a pak zase pokračují v cestě. Ve Francii tomu říkají „le gite“ (nocležna). Tahle se jmenuje Le Gite de Chaloux. Poutníci tu dostanou skvělé jídlo, vše čerstvé, ze surovin od souseda farmáře nebo z vlastní zahrady. Musím říct, že takhle dobré a zdravé jídlo jsem snad nikdy nejedla. Například domácí kozí sýr s česnekovou příchutí zabalený v kaštanovém listu byl vážně pochoutka. Nebo všechny ty saláty a sýry (hlavně sýry!) a mnoho středomořských specialit, jako různé tapenády, paštiky, quiche, polévky, provensálské bylinky, ryby, zvěřina…Poprvé jsem tu například jedla chřest,  maso z divočáka nebo pyrenejskou pochoutku Fois gras (kachní játra) či Ratatouille. Coq au vin (kohout na víně) taky mohu jen doporučit. Moje nejoblíbenější jídlo ale byly Boukiiny „Pomme de terre gratinée“ (zapečené brambory se smetanou) a k tomu čerstvý salát ze zahrady ochucený dijonskou hořčicí. Jednoduché jídlo, ale z těch nejlepších surovin, takže prostě strašně dobré a zároveň lehké a rychle připravené. Skvělá taky byla polévka z kopřiv vyhřátých sluncem z vedlější  stráně nebo Tarte Tatin (obrácený jablečný koláč) a ten byl teda vážně luxusní a přitom stačí jen jablka na těstě posypat cukrem a hodit do trouby.

syry.jpg

No a k jídlu samozřejmě vynikající víno! Bílé, červené, rosé…jež lze koupit v nejlepší kvalitě za dobrou cenu na každém rohu. Víno jsme pili každý den a taky někdy pastis nebo šampaňské či koňak. Ale na Chaloux chutnalo dobře úpně všechno. I samotný chleba, třeba s máslem s mořskou solí nebo typická čerstvá baguette. Všechny recepty jsem si pečlivě zapisovala a zkoušela ty jídla vařit doma v Čechách, ale nikdy nechutnaly tak dobře, prostě takové ingredience všude neseženete. Během mého pobytu v Provence jsem vždycky zhubla, pročistila se mi pleť a vracela jsem se domů zdravější a spokojenější, prostě jako z pobytu v lázních.

Na Chaloux jsem byla několikrát jako výpomoc pro provoz hotelu, vždy skoro na dva měsíce na jaře. Takže akorát období, kdy se příroda probouzí, hraje všemi barvami, všechno kvete, voní a ožívá. Pohled z mého pokoje v podkroví byl opravdu jedinečný. Výhled na celé údolí, stráně plné barevných keřů a stromů, mnoho různých květin a na přilehlé louce dokonce rozkvetlé narcisty a tymián. Přímo pod mým oknem vysoký mandlovník a fíkovníky hned vedle. Jaro je také obdobím, kdy už pomalu začíná kvést levandule. Fialových levandulových polí je v Provence plno a o vůni levandule snad ani není třeba mluvit. Občas tu také prošel pasák ovcí s celým svým stádem. Což bylo vážně jak z románu. Vysoký nemluvný týpek s červeným baretem na hlavě, na krku píšťalku a u nohou dva psy. Zvonění zvonů, co měly ovce na krku, bylo slyšet již z dálky a jen umocňovalo celou skoro až kýčovitou atmosféru. Jednou večer se na louce na chvíli pásli dva bílí vraníci a to už bylo trochu moc i na mě. Zrovna jsme se totiž vrátili z báječného dne u moře v Marseille a teď ještě pohled na vlající bílé hřívy, cinkající ovce požírající narcisy, Gilles mi akorát podával obvyklý aperitiv a následná klasická tříchodová večeře zakončená sýry a k tomu litry vína. Navrch ještě Bouki dostala od Gilla dárek, prostě jen tak, a čerstvě natrhaná kytice na stole…Tolik krásy a harmonie v jednu chvíli, to bylo vážně už trochu moc na takovýho cynika z Prahy jako jsem já. Musela jsem se chvíli vzpamatovávat. Pro mé přátelé ale asi obvyklý den. Říkala jsem si, že to jsou šťastní lidé a že si ten život teda uměli pěkně zařídit. Napadlo mě mockrát, že bych jednou chtěla žít stejně, ale mít takové štěstí jako tihle dva, tedy že se vůbec potkali a spolu tu už přes třicet let spokojeně žijí a vítají lidi…tak to je opravdu výjimečný dar.

chch

Samozřejmě, že o práci na Chaloux je velký zájem a není tak jednoduché se tam dostat. Sezóna je od dubna do září, během které se tam vždy vystřídá několik mladých lidí z Čech. Místní mají totiž k Čechám speciální vazby. Ve vedlejším městečku Simiane-la Rotonde totiž žil český malíř Otakar Kubín, rodák z Boskovic. A tím to vlastně začalo. Riderovým se líbily jeho obrazy a začali pátrat po jeho původu. To je přivedlo až na Moravu, kde potkali zase frankofilní Čechy a začala tak dlouholetá a skvěle fungující spolupráce. Nejlepší studenti francouzštiny z boskovického gymnázia tak za odměnu mohli jet pracovat do Francie a naplno zažít francouzský venkov. To je přeci skvělá škola a motivace. Ikdyž není to zase pro každého. Přeci jenom gite se nachází skoro v lese a ústraní, nejbližší městečko je 3 kilometry a chodí se spát se slepicema. Mně to ale skvěle vyhovovalo, práce byla vpodstatě jen ráno a večer, takže většinu dne jsem měla pro sebe, na procházky přírodou nebo po přilehlých městečkách s trhy, na čtení, jo a taky jsem tu napsala skoro celou bakalářku! Ale hlavně jsem tu potkala báječné přátele. Skvěle jsem si rozuměla s mými šéfy: Gilles a Bouki jsou šarmatní a vtipná dvojice, takže to byla legrace, pochytila jsem leccos z francouzské kuchyně, zlepšila si francouzštinu a v neposlední řadě už taky vím jak provozovat takový podnik.

Zážitků odtud mám spousta, třeba jak mě v noci neskutečnými zvuky budil Mistrál, výlety k jezeru, jak jsme tři dny slavili Gillovy narozeniny a tak dále a tak dále…Riderovi už byli několikrát na návštěvě v Praze a doufám, že zase přijedou. No a hlavně doufám, že se zas někdy budu moct na Chaloux vrátit! Ideálně to tam projet na kole a nebo se tam zastavit třeba na svatební cestě:-) Tohle místo totiž sálá nejen sluncem, ale taky štěstím, klidem a harmonií.

gite

http://www.gite-chaloux.com/