Vzpomínka na paní Janu Červenou

Paní Červenou jsem znala dlouhé roky. Její dcera Lia je moje spolužačka z gymplu a dobrá kamarádka a starší syn Pavel také dlouholetý kamarád. S těmi se často vídám a čas od času jsem ji chodívala pozdravit k nim domů do Karlína. Na kafe, na cigaretu na kus řeči, popovídat si o životě.

Vždy to probíhalo tak, že jsem zazvonila dole v Karlíně na zvonek, otevřel mi Pavel a přivítal mě nahoře u nich v bytě na chodbě. Pak jsem šla do kuchyně, kde seděla Jana ve svém oblíbeném křesle pod oknem a s kocourem Maurem na klíně. Milovala totiž kočky a vlastně zvířata vůbec. Tak mi Pavel vždy uvařil kafe nebo čaj, sedli jsme si všichni v kuchyni a povídali o všem možném. Největší legrace byla, když s Pavlem koukali na televizní soutěž AZ kvíz😊 Vždycky se s Pavlem předháněli, kdo dřív správně odpoví, Lia tomu říkala, že si dávají s chutí „turnamenty“.:-D Taková dost banální soutěž, ale s nimi to byla zábava.

Paní Červená mi několikrát nabízela tykání, ale nikdy mi to nějak nešlo přes pusu, asi z úcty nebo ostychu.

Občas jsem si jí třeba trochu stěžovala na mou mámu, která je úplně jiná než bývala ona. Paní Červená byla klidná a introvertní, zato má máma někdy umí být pěkný uragán, pořád mi něco radí a poučuje, jasně, že ji mám ráda, ale někdy je jí moc. Jana mě vždycky vyslechla a jednou mi poradila, že až do mě máma zas něco bude hustit, mám jí všechno s klidem odkývat a říct: Ano, ano Vincente.:-) Tak jsem to jednou zkusila: „Ano, ano Vincente“, řekla jsem mámě, když po mě něco chtěla. Máma mě ale důrazně odpálkovala: „To je hezký Vincente, ale koukej to jít udělat…“😊 Víckrát jsem to pak už nezkoušela😉. Když jsem to paní Červené vyprávěla, dobře se tím bavila, že na mou mámu stejně nikdo nemá.

Chodila jsem tam ráda, Jana byla trpělivá posluchačka a vždy mě také zajímalo, co vyprávěla ona. Měla mnoho let roztroušenou sklerózu a skoro nechodila ven, ale i tak s ní rozhovor byl vždy inspirativní a zajímavý. Na svůj stav si nikdy nestěžovala a lidem kolem přála vždy jen to nejlepší. Přestože vlastně sama byla odkázaná víceméně jen na život v bytě v Karlíně a s lidmi moc nepřišla do kontaktu.

Několikrát jsem se jí vyzývala, aby mi vyprávěla o svém mládí. Ona tak nejraději mluvila o svém prvním muži Jaroslavovi, své životní lásce. Vždycky říkala jak je mu Pavel podobný a bylo vidět jak moc jí chybí. Mrzí mě, že jsem rozhovory s ní nenahrála na památku, ale nahrávání jí nebylo příjemné. Nakonec jsem nahrála alespoň jeden krátký rozhovor. Takový pozdrav Lie do Norska. Alespoň je na něm zaznamenán její hlas, který měla krásný.

Byly to pro mě moc hezké chvíle. Takové přijetí a pochopení jsem zažila jen málo s kým. Moc ráda jsem tam chodila. A vždy se tam cítila dobře, ať už jsem měla dobrou náladu nebo přišla s depresí. Mrzí mě, že jsem nechodila častěji.

Paní Červená mi bude chybět, v mých vzpomínkách už ale zůstane navždycky.

IMG_20180426_095242