Hasičská pohádka pro Šímu n. 2

JAK HASIŠ ŠIMON POTKAL MĚDVĚDY OD KOLÍNA, KDYŽ TO NEJMÍŇ ČEKAL!
 

Šimon se ráno vzbudil a už se moc těšil do školky, protože tam teď docela dlouho nebyl. Trochu (ale jenom maličko) odfláknul čištění zubů, protože už se vážně těšil na všechny kámoše a hlavně až jim bude vyprávět, že měl v hlavě velkou bouli, kterou mu ale bez problému vyndal nejlepší český doktor Vláďa Beneš! No a když si chtěl dát k snídani čokoládu a zapít to CocaColou (protože teď měl pár dní všechno dovolený, když byl tak statečnej), tak mu Olga říká: je to v klidu, vlak do Kolína nám jede až za hodinu!
JAKÝ COŽE do Kolína..?! NOJO! Dyť je přece sobota!
To je ale legrace, jak měl teď totiž Šíma odpočinkovej režim, tak moc neřešil, jestli je zrovna středa nebo neděle…No nevadí, kamarády ze školky uvidí v pondělí, to je už za dva dny a dneska se pojede na výlet! To znamená, že se pojede vlakem, panu průvodčímu dá lístky, ten mu je cvakne, v Kolíně půjdou do cukrárny a pak prý na projížďku parní lokomotivou po nejstarší úzkorozchodné trati v České republice, která hučí prý skoro stejně jako rozbitá hasičská houkačka:-)
Takže se Šíma spokojeně nasnídal a vůbec si nevšim, že si nakonec dal chleba s máslem místo tý čokolády. Pak si Šíma nasadil svojí hasičskou helmu a vyrazili s mámou na vlak. Ve vlaku byla celkem nuda, pan průvodčí navíc jenom jedním okem mrknul na Šímovy lístky, když mu je podával a zabručel něco jako “v pořádku”…a neměl ani nádražáckou čepici. Šíma byl z toho maličko překvapenej, ale to už vlak zastavoval v Kolíně, kde na ně už čekal Adam. Přes týden tam totiž pracoval na evropském vzdělávacím projektu, tak si tam dali sraz, protože Kolín je vážně pěkný město na Labi a kromě parních lokomotiv tam mají i lokomotivy dieslové a pravděpodobně i nějaký další.
V cukrárně u nádraží měli skvělou čokoládovou zmrzlinu, ale hlavně si Šíma všimnul velkýho plakátu, na kterým bylo velkým písmem napsáno: Pane, pojďte si hrát! A byli na něm taky ti dva medvědi a ten menší měl na hlavě červenou hasičskou helmu, na který stálo: “No tak přijďte v 1 ke kostelu!”
Takže v 1 hodinu si budou medvědi od Kolína v Kolíně hrát u kostela?! To je už za půl hodiny! 
Tak Šíma s rodičema rychle doběhl ke kolínskýmu kostelu akorát za 5 minut jedna. Tam už seděli dvě hnědý medvíďata a cpali se melounama a pomerančema. A všude bylo spousta dětí i dospělejch. 
Pak si jeden z méďů stoupnul na zadní a snažil se vylézt tomu druhýmu na záda, tomu druhýmu se to moc nelíbilo a taky se postavil a začal se taky snažit vylézt zas na záda jemu. Až se do sebe úplně zamotali, svalili se na zem, pak se zase postavili a tak pořád do kola. Byli straně legrační a všichni kolem se tomu strašně smáli až se za břicha popadali, ale nejvic a nejhlasitějc se smál Šíma, protože se mu to fakt líbilo a medvědy od Kolína měl moc rád, že úplně zapomněl na nějaký lokomotivy. 
Navíc si moc dobře všimnul, že na tom plakátu měl jeden z medvědů přeci na hlavě hasičskou helmu! Šímonovi bylo hned jasny, že v celý týhle záležitosti prostě nemá prsty nikdo jinej než HASIČI! A taky že jo! 
Když už medvíďata začala až moc dovádět a poslední meloun s velkou ránou větší medvídě uplně rozsedlo až to zaburácelo, tak se objevil dokonce sám vrchní kolínskejch hasičů a ještě s jedním dalším hasičem prostě medvíďata vzali za packy, poděkovali všem divákům za příjemné odpoledne a začali je odvádět do hasičský zbrojnice, kde byla ubytovaná. 
Zbrojnice naštěstí nebyla moc daleko, tak se Šíma nenápadně hned vydal za nima a pozoroval, co se pak dělo. No ono už se toho zas tak moc nedělo.
Medvíďata totiž byli fakt mrňata a ze všeho toho předvádění a cpaní se před kostelem už byla pěkně utahaná. Takže se u hasičský zbrojnice svalila na zem za hasičský auto do stínu a během pár vteřin začala tak chrápat až z toho hasiči, co tam zrovna byli v pohotovosti, měli taky dost velkou legraci. 
Šíma se tomu musel taky zase smát, že hasiči dostali takovej legrační nápad a to vzít si na starost medvědí mláďata!
Šíma pak ještě prohodil pár přátelských slov s vrchním hasičem a když odcházel tak se ještě ohlídnul po medvíďatech a byl si naprosto jistej, že akorát v tu chvíli se to menší na vteřinku probudilo a dost výrazně na něj spiklenecky zamrkalo! A pak jakoby nic spalo zase dál. 
Hihi, já jsem to viděl, říkal si Šimon, to jsou totiž hasičský medvíďata! 
Protože pravý hasiči ať už jsou to lidi nebo třeba medvědi, si totiž rozumí i beze slov a jsou jedna velká rodina! Pomáhají při požárech a nesnázích a taky mají všichni moc rádi legraci.:-)

Hasičská pohádka pro Šímu n. 1

O tom, jak se jednoho dne v Thomayerově nemocnici ztratily všechny hasicí přístroje!

Než bys řekl ŠVEC byly pryč! A to úplně všechny! Dokonce i ten rezervní a ještě nerozbalenej, co měla vrchní sestřička pod stolem v sesterně a opírala si o něj nohy, když zrovna neměla službu nebo nesekýrovala ostatní sestřičky…PANE BOŽE ZMIZELY VŠECHNY HASICÍ PŘÍSTROJE!!
No, ono naštěstí v Thomayerově nemocnici už dlouho nehořelo ani nikdo třeba omylem nepodpálil odpadkový koš od špatně típnutý cigarety…takže všechny ty červený hasicí přístroje, co normálně visí na zdech na každým patře, už nikdo pěkně dlouho nepoužíval a byly taky pěkně zaprášený! (Takže když třeba nějakej malej kluk čekal s maminkou na vyšetření na chodbě a nudil se, tak si prstíkem v tom prachu mohl na tom přístroji malovat úplný cestičky.)
Takže Thomayerova nemocnice je v tomhle ohledu jako úplně bezpečná, vůbec žádný požáry, ani malej ohníček nebo dýmeček, maximálně tak akorát někdo z kantýny ukradne čokoládovou koblihu. Ale kvůli tomu hasiče volat nebudeme, žejo, natož policajty!
Takže, když to vrchní sestřička zjistila (protože si neměla o co opřít nohy) tak vlastně nejdřív vůbec nevěděla, co má dělat, protože něco takovýho se tady v nemocnici ještě nikdy v životě nestalo. Chtěla nejdřív zvonit na poplach, ale pak ji naštěstí došlo, že by se akorát všichni pacienti i zaměstnanci vylekali, že hoří nebo že je potopa a tak dostala lepší nápad.
Maj tu přeci na patře několik dětí, co už jsou stejně skoro zdraví a když tu zrovna nemají rodiče, tak občas vyváděj i nějaký rošťárny a tak jim dá za úkol, aby jí ty hasičáky pomohly najít! Skvělej nápad. 
Na jednom pokoji je přece taky malej Šimon Florián a ten je dokonce sám hasič! Ví přesně jak hasičskej přístroj vypadá, jak se používá a tak. Takže šla hned za Šimou, kterej navrhnul, že vytvoří „Tým za nalezení hasičských přístrojů v Thomaeyrově nemocnici“ a že mu k tomu budou stačit ještě další čtyři děti. 
Takže Šimon a ještě další dva kluci a dvě malý holky začali tuhle dost náročnou a taky neobvyklou situaci okamžitě řešit. Šíma poslal každýho do jiný části nemocnice, aby byla pokrytá i sebemenší chodbička a začala několikahodinová prohledávací akce. Šíma pak sepsal celý kontrolní hlášení (teda nadiktoval ho vrchní sestřice), taky vyzpovídali několik svědků a zjistili, že přístroje musely zmizet kolem 5. hodiny ranní, tedy když ještě všichni měli půlnoc. Zloději po sobě nezanechali žádný stopy a ještě za tmy se museli potichoučku vyplížit z nemocnice i se všema hasičskejma přístrojema, po kterých nezbylo ani ň. KONEC HLÁŠENÍ. 
No jo, dobře, tak hasičský přístroje jsou fuč, zloděje už asi nevypátráme, ale musíme rychle obstarat nový! Jinak to bude porušení bezpečnostních předpisů a co když zrovna bude hořet!?! Šílela vrchní sestřička. Malej Šíma začal vrchní sestřičku úplně s přehledem uklidňovat a rovnou šel vytočit číslo 150, na hasiče, na koho jinýho! Telefon zvednul hasič Honza, Šimon mu stručně popsal situaci a spočítal na první dobrou, že prostě sem do nemocnice potřebují 20 nových hasicích přístrojů (+1 rezervní vrchní sestřičce pod nohy, hihi:-) a to pokud možno HNED! Hasič Honza mu na to řek, že s tím nemá vůbec žádnej problém a že na takovýhle věci jsou hasiči vždycky připravený. Takže do 15minut už bylo slyšet hasičskou houkačku u zdí nemocnice, před pavilonem B4 zastavilo velký červený hasičský auto, vysunulo žebřík, po kterým hasiči vyšplhali do nemocnice a během chvilky umístili hasičský přístroje na svý místa. A ještě si u toho pískali a smáli se, že bez hasičů nedá dneska nikdo ani ránu. Šíma si ještě se všema hasičema potřásl rukou a všichni byli úplně spokojený (i vrchní sestřička). Když si šel Šíma pak večer lehnout tak byl rád, že to celé dobře dopadlo, že zas viděl pravý hasiče, který byli děsně v pohodě a hlavně byl rád že je sám hasič:-)

Vzpomínka na paní Janu Červenou

Paní Červenou jsem znala dlouhé roky. Její dcera Lia je moje spolužačka z gymplu a dobrá kamarádka a starší syn Pavel také dlouholetý kamarád. S těmi se často vídám a čas od času jsem ji chodívala pozdravit k nim domů do Karlína. Na kafe, na cigaretu na kus řeči, popovídat si o životě.

Vždy to probíhalo tak, že jsem zazvonila dole v Karlíně na zvonek, otevřel mi Pavel a přivítal mě nahoře u nich v bytě na chodbě. Pak jsem šla do kuchyně, kde seděla Jana ve svém oblíbeném křesle pod oknem a s kocourem Maurem na klíně. Milovala totiž kočky a vlastně zvířata vůbec. Tak mi Pavel vždy uvařil kafe nebo čaj, sedli jsme si všichni v kuchyni a povídali o všem možném. Největší legrace byla, když s Pavlem koukali na televizní soutěž AZ kvíz😊 Vždycky se s Pavlem předháněli, kdo dřív správně odpoví, Lia tomu říkala, že si dávají s chutí „turnamenty“.:-D Taková dost banální soutěž, ale s nimi to byla zábava.

Paní Červená mi několikrát nabízela tykání, ale nikdy mi to nějak nešlo přes pusu, asi z úcty nebo ostychu.

Občas jsem si jí třeba trochu stěžovala na mou mámu, která je úplně jiná než bývala ona. Paní Červená byla klidná a introvertní, zato má máma někdy umí být pěkný uragán, pořád mi něco radí a poučuje, jasně, že ji mám ráda, ale někdy je jí moc. Jana mě vždycky vyslechla a jednou mi poradila, že až do mě máma zas něco bude hustit, mám jí všechno s klidem odkývat a říct: Ano, ano Vincente.:-) Tak jsem to jednou zkusila: „Ano, ano Vincente“, řekla jsem mámě, když po mě něco chtěla. Máma mě ale důrazně odpálkovala: „To je hezký Vincente, ale koukej to jít udělat…“😊 Víckrát jsem to pak už nezkoušela😉. Když jsem to paní Červené vyprávěla, dobře se tím bavila, že na mou mámu stejně nikdo nemá.

Chodila jsem tam ráda, Jana byla trpělivá posluchačka a vždy mě také zajímalo, co vyprávěla ona. Měla mnoho let roztroušenou sklerózu a skoro nechodila ven, ale i tak s ní rozhovor byl vždy inspirativní a zajímavý. Na svůj stav si nikdy nestěžovala a lidem kolem přála vždy jen to nejlepší. Přestože vlastně sama byla odkázaná víceméně jen na život v bytě v Karlíně a s lidmi moc nepřišla do kontaktu.

Několikrát jsem se jí vyzývala, aby mi vyprávěla o svém mládí. Ona tak nejraději mluvila o svém prvním muži Jaroslavovi, své životní lásce. Vždycky říkala jak je mu Pavel podobný a bylo vidět jak moc jí chybí. Mrzí mě, že jsem rozhovory s ní nenahrála na památku, ale nahrávání jí nebylo příjemné. Nakonec jsem nahrála alespoň jeden krátký rozhovor. Takový pozdrav Lie do Norska. Alespoň je na něm zaznamenán její hlas, který měla krásný.

Byly to pro mě moc hezké chvíle. Takové přijetí a pochopení jsem zažila jen málo s kým. Moc ráda jsem tam chodila. A vždy se tam cítila dobře, ať už jsem měla dobrou náladu nebo přišla s depresí. Mrzí mě, že jsem nechodila častěji.

Paní Červená mi bude chybět, v mých vzpomínkách už ale zůstane navždycky.

IMG_20180426_095242

Dědeček Štěpán z Jablunkova

jablunkov-namesti-4

Jako malé dítě jsem nesnášela mé příjmení. CIESLAROVÁ. Neuměla jsem ho pořádně vyslovit, a když jsme zvedala telefon, vždycky jsem se při představování zasekla na první slabice. Ve škole se ptali desetkrát, jak se to vyslovuje a já jsem z toho měla komplex. Táta mi ale vysvětlit, že je to polské jméno, protože náš děda Štěpán se narodil v polsko-českém Jablunkově a vyslovuje se CÍZLAROVÁ. To se mi líbilo a cítila jsme jistou hrdost, že mi v žilách koluje mezinárodní krev.

Zeměpis ale nikdy nebyl mou silnou stránkou. Asi tak do šesti let jsem byla přesvědčená, že Jablunkov leží na severu Čech. Pak jsem se ve škole konečně podívala na mapu a zjistila jsem, že Jablunkov je zcela na východě, až na hranicích s Polskem. To dávalo smysl, děda totiž uměl Polsky! Tedy alespoň to tvrdil. Nepamatuju se totiž, že bych ho někdy polsky slyšela mluvit. Od svého rodného kraje se zcela odstřihl a nikdy tam nejezdil. Těžko říci proč, nikdy o tom nemluvil.

Jediné co jsem věděla o jeho minulosti bylo to, že byl nejmladší ze sedmi dětí. Jeho nejoblíbenější sestra se jmenovala Fany a maminka prý kouřila fajfku sedaje na zápraží a prý měla doma jen dvě knížky: kuchařku a Bibli. Když děti přišly domů ze školy, musely jít na pole vykopávat brambory. Každý den také musely chodit do kostela, ráno i večer. To děda tak strašně nesnášel, že když dospěl, do kostela už nikdy nevkročil. Dědu jako nejmladšího pak poslali na studie do Prahy. Tedy dostal nejdříve na vybranou: buď půjde na kněze, a nebo z něj bude doktor. Děda si naštěstí vybral doktora a stal se z něj respektovaný a uznávaný praktický lékař. Na studiích medicíny v Praze potkal naší babičku Miladu, studentku z Vysokého Mýta. Byla to láska na první pohled, děda okamžitě zrušil stávající zasnoubení a brzy byla svatba s naší babičkou. Prý hned věděl, že je to ta pravá a babička se touhle historkou vždycky ráda chlubila. Bydleli na Žižkově, v dnešním paláci Akropolis v Kubelíkově ulici, a v prvním patře měli obrovsky pětipokojový byt. Z jedné místnosti udělali ordinaci. Děda měl vždy u postele připravenou lékařskou brašnu a až do svých sedmdesáti let obětavě pečoval o zástup svých pacientů.

Babička byla vzorná žena v domácnosti a všechny tři syny, včetně mého otce, vždy s dědou vedli k tomu, aby dostatečně reprezentovali. Na tom si hlavně babička hodně zakládala. Děti se jim ale povedly. Nejstarší Pavel vystudoval architekturu, prostřední Petr medicínu a náš táta se trochu rebelsky dal na umění. Nejdříve studoval historii a pak, když potkal otce své budoucí ženy (naší mámy), filmového historika Myrtila Frídu, dal se na filmová studia. Ve svém oboru se proslavil, byl respektovaným, ale také obávaným filmovým kritikem. Většinu filmů nemilosrdně doslova sejmul a hodně lidí ho proto nemělo rádo. Na tom ale tátovy nezáleželo, psal dál o filmech, které ho zaujaly (hlavně ty italské z 60. let) a vyučoval filmovou vědu na FF UK. O filmu napsal celkem pět knih. Také byl oceněn Šaldovou cenou kritiky. Cena F. X. Šaldy je nejvyšší ocenění za kritickou práci u nás. Babička byla velice spokojená.

Nejbližší vztah s naším dědou měl asi prostřední syn Petr a to hlavně díky medicíně, kterou měli společnou. Těžko ale říci, protože děda byl hroznej introvert, skoro nemluvil a nikdy se na nic neptal. Táta třeba vzpomínal na dětství, kdy ho pořádně zažil mluvit vždycky jen v neděli odpoledne, když děda seděl na chodbě na štokrleti a pucoval boty. To prý nadával na všechny svatý a hlavně na babičkuJ

Jestli ale něco v životě miloval, tak to kromě babičky, bylo jeho lékařské povolání. Své práci byl zcela oddán, byl ochoten vyrazit za pacientem i uprostřed noci a hlavně ho to bavilo. Neustále se vzdělával. Tak když jsme u nás doma někdo byl nemocný vždy se volalo dědečka Štěpána. Děda si nepotrpěl na nějaké důkladné prohlídky. Viděl a věděl. Nepamatuji se, že by se někdy mýlil. Taky bylo zábavné jít s ním třeba v Praze po ulici. Často potkával své pacienty a když to byly ženský tak dvorně zdvihl klobouk a pravil: „dobrý den přeji, milostivá“ To se mi děsně líbilo. Vůbec na dědu jsem byla vždycky hrdá, že je to tak dobrej doktor a že ho lidi respektujou. Babička to viděla stejně, dělalo jí dobře být ženou uznávaného lékaře a mít tři úspěšné syny k tomu. Vůbec, naše babička Miluš, byla hodně dominantní. Věděla přesně, co je třeba, co kdy a kde se má a běda jestli to někdo zpochybňoval! Bylo takovým veřejným tajemstvím, že ten náš děda je vlastně pěknej podpantoflák. Ale dědovi to nevadilo, naopak, skvěle mu to vyhovovalo. Mohl se v klidu věnovat své práci, dával babičce dost peněz a babička se o vše ostatní postarala. Rozhodování prostě nechával na ní. Do své práce si ale mluvit nenechal. A o to co si lidí myslí, se děda nestaral. Svou práci dělal poctivě a naplno, měl milující ženu a fungující rodinu, na pivo chodil s kamarády z vejšky a víc nepotřeboval. Do záležitostí lidí se vůbec nepletl, myslel hlavně prakticky. Byl to prostě „praktický lékař“.

Jeho další velkou láskou byly Pyšely, tedy naše pyšelská chata s velkou zahradou, kterou si s babičkou nechali navrhnout jedním známým zahradním architektem. Do Pyšel jezdili každý víkend hned v pátek odpoledne po práci a celý ho strávili prací na zahradě. Tehdy tam bylo spousty zeleninových záhonů a ovocných stromů a pořád bylo co dělat. Když jsme tam přijeli my, tak jsme taky vždycky museli pomáhat a dost jsme to nesnášeli, ale o tak velkou a bohatou zahradu holt bylo třeba se starat. Děda byl nejspokojenější, když mohl třeba celý den strávit v zadní části zahrady a přehazovat hnůj. Tam měl taky dost prostoru na sakrování. Ale to, že babička s dědou na zahradě celý život dřeli je vidět do teď. To místo je opravdu nádherné a pořád tam rádi jezdíme.

Tak babička s dědou společně prožili, dalo by se říci vzorný život a společně šťastně oslavili diamantovou svatbu. Na každoroční oslavě dědových narozenin, kdy se sešlo na Štěpána celé příbuzenstvo, se děda vždycky dojal a chválil celou rodinu. To, že se například manželství jeho dvou synů rozpadají, vůbec nevěděl. Žil si ve svém lékařském světě a ostatní nechával žít po svém. U ostatních lidí ho zajímalo jen jejich fyzické zdraví. Jeho děti, hlavně táta, tím hodně trpěli, ale děda už byl prostě takovej. Drsnou jablunkovskou výchovu prostě nezapřel. To, že o své polské rodině nikdy nemluvil, mělo určitě svůj důvod, ten si ale děda bohužel vzal do hrobu. Byl to ale vzorný, čestný člověk a mnoha lidem šel příkladem. Udělal toho pro jiné hodně a odměnou mu byl spokojený a aktivní život. Byl to šťastný člověk.

Děda se tedy celý život staral o zdraví jiných, ale zajímavé bylo i to jeho vlastní. Vyprávěla se legenda, že když se děda narodil dostal záškrt a měl do pár dnů umřít. Proto mu také dali jméno Štěpán, aby aspoň oslavil svůj svátek, když už se narodil o Vánocích. Děda ale tuto zákeřnou nemoc přežil. Říkalo se prý, když přežiješ záškrt tak u všechno! A taky že jo. Děda nikdy nebyl nějak závažně nemocný, každý den posiloval a dožil se 91 let. Netrpěl žádnými stařeckými neduhy, prostě v tomto uctihodném věku pomalu dodýchal a táta s babičkou byli u něj a drželi ho za ruku. Zemřel pokojně doma v posteli.

Všechno, co jsem kdy v životě potřebovala vědět, mě naučil Petr Brodský.

Jak popsat člověka, kterého jste znali od narození? Petr Brodský, všemi přezdívaný Bróďa, byl náš odvěký rodinný přítel. S naší rodinou trávil skoro všechen svůj volný čas, účastnil se všech oslav, Vánoc, všech důležitých chvílí. Byl to člen rodiny a můj nejlepší učitel. Narodil se v Benátkách nad Jizerou a tvrdil, že jeho otec byl ruský špión.

268757_1753080757754_2659213_n

S mými rodiči se znal od mládí. Byl členem jejich intelektuálního undergroundového spolku Societás a spolupodílel se s nimi na vydávání časopisu Acta incognitorum eruditorum, nejdéle vycházejícího českého samizdatového periodika. Byl dále přispěvatelem například fyzikálního časopisu Vesmír a členem mnoha dalších intelektuálních spolků, včetně třeba Svobodných zednářů.

Byl to vystudovaný matfyzák a působil v Ústavu termomechaniky AV ČR, kde se zabýval numerickým a nenumerickým řešením mechanických systémů…, ale tím jeho záběr nekončil. Měl hluboké znalosti ve všech vědních oborech, ale kromě matematiky a fyziky asi nejvíc miloval historii. Mně a všem mým sourozencům nesčetněkrát pomáhal při psaní referátů na jakékoliv téma. Doteď mám schované mnohastránkové elaboráty, například na téma Punské války nebo o jeho velkém oblíbenci Alexandru Makedonském, které mi jen tak z hlavy nadiktoval. Takto s námi obětavě proseděl hodiny a hodiny. Všechny nás trpělivě doučoval z různých předmětů a později i na vysoké škole jsem mu často volala, když jsem potřebovala zachránit ať už z historie, filosofie, ekonomie…Buď přišel k nám do Plavecké a nebo jsme šli na procházku. Dlouhé hodiny jsme se procházeli a Petr mi vysvětloval nějaký filosofický problém či popisoval nějakou zajímavou historickou událost. To mi přišlo jako nejlepší forma studia. Diskutovat s někým vzdělaným na dané téma a moci se na cokoli zeptat. Věděl všechno a nepotřeboval k tomu encyklopedii nebo google. Jeho znalosti byly nezměrné. Dozajista byl jedním z žijících polyhistorů. Nic nemiloval víc než diskutovat o nějakém problému. Často u nás zůstával dlouho do noci.

petrb.jpg

Petr se nikdy neoženil, těžko říci proč. Ženy totiž miloval, ale vlastně k nim měl trochu zvláštní vztah. Mně třeba jednou řekl, když jsme dlouho něco nemohla pochopit, že si myslí, že ženy by se vůbec neměly vzdělávat. To na sebevědomí šestnáctileté dívky mělo opravdu blahodárný účinek. Omlouval se pak, že si dělal legraci, i když si to ve skutečnosti opravdu trochu myslel. Otázka je, zda Petr ženu vůbec hledal. Proslýchalo se, že byl celý život platonicky zamilovaný do naší matky a naší rodinu měl skoro jako vlastní a asi mu to tak vyhovovalo. Jasně, že to byl trochu podivín a málokterá by to s ním asi vydržela. Nikdy o tom nemluvil. Když jsem se ho mnohokrát ptala, jestli byl někdy zamilovaný, vždy stočil řeč na jiné téma. Za to já jsme s ním o chlapech mluvila často. Vždy mě trpělivé vyslechl a shovívavě se usmíval a dával mi užitečné rady, třeba typu: „Velkému výstřihu chlap nikdy neodolá!“ atd… Byla to legrace. Vždycky se otcovsky usmál, když jsem do něj něco hustila a klidně říkal: „ Elčo, prosím tě, zamysli se…“ Ano, myslet se mě Petr snažil učit pořád, s větším či menším úspěchem. Například vůbec nepochodil, když mě učil hrát šachy. To byla mimochodem další činnost, kterou miloval. Také hrál krásně na klavír. Nejradši měl skladbu Luisina Polka. Zkrátka s Petrem jsem mohla mluvit o všem. Byl to trpělivý a chápavý posluchač, co vždy věděl jak odpovědět a hlavně mě nikdy nesoudil. Také jsem věděla, že co mu říkám nikomu neprozradí. Prostě jsme mu věřila. Také jsem mu mohla zavolat kdykoliv. Hned přijel, když jsem potřebovala a plně se mi věnoval, nic nechtěl zpátky. Prostě vždycky tu byl pro mě. Proto mi také tolik chybí, ten pocit, že máte nablízku člověka, na kterého se můžete vždycky spolehnout.

Taky se mi na něm líbilo, jak měl rád zvířata. Hlavně psy. Často vzpomínal na svého vlčáka Bukefala – Buka, kterého měl jako kluk. (Dal mu jméno Bukefal, podle milovaného koně Alexandra Velikého). Tak zbožňoval našeho psa Bennyho. Chodíval s ním na dlouhé procházky a nosil mu kvalitní šunku. Když se Petr blížil, Benny to poznal dlouho dopředu a radostně běhal v kruzích v našem průchozím bytě.

Petr byl ale taky pěkně vychytralý. Například legendární bylo jeho vyučování španělštiny na vojně, díky kterému se ulil ze služby. Zcela jazyků neznalý Petr, najednou učil španělštinu. Vždycky se naučil několik lekcí dopředu a studenty pak sebevědomě vyučoval. Doteď nechápu, že mu to prošlo. Ale spokojenost byla na obou stranách. Jinak se Petr živil jako podnikatel. Nikdo jsme nikdy pořádně nevěděli, do jakých kšeftíku se pouštěl. Jednou prodával nějaký barák, pak zase někde investoval…ale kolegové ho většinou pěkně vyšplouchli a myslím, že žil hlavně ze svých celoživotních úspor. Peněz totiž měl dost, čímž měl pro mě a mé sourozence, tedy celou chudou Cieslarovskou rodinu, velké kouzlo. Někde třeba sehnal auto a bral nás na výlety, dával nám krásné dárky, které jsme s ním chodili vybírat a tak dále. Taky jsme často chodili do kina. To byl takový náš zvyk, jednou za měsíc zajít na nějakou podívanou. Petr měl nejraději fantasy a scifi. Viděli jsme tak spolu všechny díly Pána prstenů, Hobita, Supermana, Tarzana, Válku světů, Star Wars atd. S Verou jsme vždycky Petra podezřívaly, že ho ty filmy trochu nudí, ale on byl spokojenej, byl prostě rád, že je s námi. Pak jsme vždycky zašli ještě na skleničku.

Petr měl dozajista geniální IQ, byl schopen například hrát šachy se zavřenýma očima s několika lidmi najednou. Jeho znalosti světové historie byly nekonečné, stejně tak z dalších oborů. Měl ale i své slabosti. Například se celý život k smrti bál zubařů a nikdy u žádného nebyl. Pak třeba nikomu nechtěl prozradit kolik mu je let, protože si nechtěl připustit, že taky stárne. Tvrdil o sobě totiž že je Tarzan:-)

Bohužel ale stáří dolehlo i na Petra. Všimla jsem si dávno, že se mu nějak divně třese pravá ruka…u Petra se začala projevovat těžký Parkinson. Dlouho to skrýval, ale pak už to takhle nešlo dál. Nemohl už bydlet sám a tak jsme mu našli místo v Parkinsonově centru na Hájích. Měl se tam dobře a hezky se o něj starali, ale když jsem tam za ním jezdila, byl na něj smutný pohled. Člověk, který dřív diskutoval o fyzice s největšími kapacitami z oboru, teď tráví odpoledne přerovnáváním postele. Měl ale i světlejší chvilky a mé návštěvy tam tak někdy trochu připomínaly naše setkávání u nás doma.

To, že Petr zemřel jsem se dozvěděla až o den později, když jsem byla v práci. Padl na mě strašný smutek a šla jsem si dát cigaretu na terasu. Představovala jsem si, že Petr stojí vedle mě a že si povídáme. A tak to vlastně dělám pořád. Často si s Petrem v duchu povídám a představuju si, co by mi asi říkal. Docela to funguje a uklidňuje mě to. Ale hodně mi chybí jeho klid a pochopení.

15992303_10155043281936320_31568682_o.jpg

Prostě odešel další důležitý člověk v mém životě. Člověk, kterému jsem věřila. Ale všechno má svůj čas a Petr dozajista prožil bohatý a smysluplný život.

Když na jeho pohřbu na závěr zahráli naší oblíbenou skladbu, Beethovenovu Pro Elišku, bylo mi sice strašně smutno, ale zároveň jsem si říkala, že je asi všechno jak má být.

OHIO, moje vzpomínky na Ameriku

ow

Cestování miluju. Vyrazit poznávat nová místa a lidi, zkoušet nové chutě, získávat nové zážitky, nové vzpomínky…Tentokrát jsem se bez většího rozmýšlení rozhodla vyrazit za Oceán. Do amerického státu jménem Ohio.

Ohio je 37. stát ve Státech. Sousedí s jedním z Velkých jezer: Erie a zbytek Ameriky mu přezdívá „podpaždí Ameriky“. Rozměrný, placatý stát s vysokou hustotou nákupních center, kde dále kromě typicky tlustých Amíků, žijí také například Amishové, náboženská menšina, takový přežitek ze starých časů. Je zcela obvyklé potkat je v neslušivých konzervativních černých nebo modrých šatech, muže s dlouhými vousy a klobouky, ženy bez makeupu a s drdoly. Bohužel do „Amish county“ jsem se za můj čtvrtroční pobyt v Ohiu už nestihla podívat, ale i to jedno setkání na zastávce autobusu bylo pro mě silným zážitkem. Jako z filmu. Ale fotit jsem si netroufla. To třeba příště.

2-26

V Americe jsme se ocitla trochu nedopatřením. Ségra tam už podruhé jela na léto pracovat a tak jsem si řekla, že to zkusím taky, proč ne, znělo mi to „cool“. Ta lhostejnost se mi ale trochu vymstila, tedy zdánlivě. Zpětně to totiž hodnotím jinak, ale když jsem tam tehdy konečně dorazila, proklínala jsem celý svět a z celé té středoamerické betonové nádhery se mi chtělo brečet.

Do programu „Work and travel“ jsme se přihlásila sama, protože žádného parťáka jsem už narychlo nesehnala. Agentura mě vyslala do Ohia, konkrétně do Sandusky v Ohiu, malého městečka známého například z filmu Někdo to rád horké (hlavní hrdinka Sugar odtamtud pocházela), no ale hlavně v Sandusky se nachází obrovský zábavní park „Cedar point“. V parku jsou největší a nejrychlejší horské dráhy na světě a jezdí se na nich projíždět slavné celebrity jako třeba Huge Jackman nebo dokonce i Obama. Z toho město žije, takže je tu dále ještě spousta obchodů, restaurací, v čele s McDonaldy a Wallmarty.

zábavní park Cedar point
zábavní park Cedar point

Mě prosím vyslali do oblíbeného TGI Fridays, konkrétně na Cleveland road (takže naštěstí ne přímo do onoho parku, tam bylo další). No kdybych tehdy aspoň trochu tušila, co mě v celém Ohiu všechno čeká, snad bych i obrátila letadlo.

Od začátku to byl totiž docela adrenalin. Vyrazila jsme přesně s 19ti dolary v kapse, sirotčí důchod mi měl přijít do týdne, ale zase je pravda, že práci a ubytování jsem měla jisté. Připadala jsem si docela dobrodružně, méně už maminka, co se mnou v 5 ráno jela na letiště. Když jsem procházela přepážky, dlouze se na mě dívala a snad i uronila slzičku. „Eliško, dávej na sebe prosím tě pozor!! A piš…!!“ Já jsem se ale cítila neutrálně. Amerika rozhodně nebyla nějaká moje srdcová záležitost. Zábavní parky nesnáším a doufala jsem, že v jezeře Erie se bude aspoň dát normálně plavat. (Nedalo!). Těšila jsem se ale, že poznám americkou kulturu, Američany, vyzkouším ty jejich burgery a steaky no a hlavně přestupuju v New Yorku, kde strávím celý víkend s kámošem kámošky Phillem, Američanem z Filipín!

Takže, málem mi uletělo přestupní letadlo v Bruselu. Z vegetariánského jídla v letadle jsem se málem pozvracela a v televizi pouštěli blbosti. Jetlegs se po výstupu projevily okamžitě a když jsem sháněla Philla, co mě měl vyzvednout na letišti, provolala jsem celý kredit. Když jsme se konečně našli tak mi sdělil, že doma nemá gauč navíc, ale že můžu spát u jeho kámošů. To jsem tedy spala, ale v přízemním bytě, takže tam v newyorském parném létě bylo snad 50 stupňů a navíc na zemi. Gauč už gentlemansky zabral jiny koučserfer. Ale jinak byl ten kámoš a jeho další čtyři kámoši v pohodě. Byteček byl v nebezpečné čtvrti Brooklinu, ale večer mě vzali na koncert a na večeři a bylo to fajn. V sobotu a v neděli mě pak Phill obětavě prováděl po New Yorku. Viděla jsem všechny hlavní atrakce od Brooklinského mostu po Emipre State Building a hlavně Central park! New York mi připadal jak z jiné reality, hlavně 5. avenue, plná mrakodrapů, kde jsem nejdřív vystoupila z metra a začala se prvně rozhlížet. Davy lidí tepující mezi mrakodrapy a auty, strašný hluk, ale specifická živelná energie. Jenom jsme zírala. Nakonec jsme si s Phillem dali ještě kafe ve Starbucksu a pak už mi jen popřál hodně štěstí. Prý: „Ohio?? What the hell u wanna do in Ohio?? There s NOTHING in Ohio!!!“ Taky jsem jen kroutila hlavou a s trochu pokaženou náladou vyrazila na legendární autobus firmy Greyhound, na několika hodinovou cestu do Sandusky, přes tři státy.

New York

Cesta začala slibně, hned si vedle mě sedl mladý černoch, oblečený jako raper (tzn. dost mu padaly kalhoty) a když se ptal, co studuji a zjistil, že antropologii, tak mi tvrdil, že on studuje antropologii sexu a že si teda budem skvěle rozumět. Naštěstí v příštím státě vystoupil, ale byl vcelku milej a po cestě mi nabídl brambůrky. Na antropologii naštěstí nedošlo, nic nevěděl:-). Jedna kámoška na tom ale byla hůř. Prý vedle ni seděl chlápek, co měl místo ruky hák.

Greyhound bus

Tak jsem tedy vystoupila rozlámaná ze smradlavého Greyhundu v Sandusky po mnohahodinové jízdě. Tam už mě čekala správkyně Cedar pointu, co vypadala jako paní Lary Fary a odvezla mě na místo. Administrativu se mnou vyřídil nějakej Slovák, no mě se chtělo brečet, takže bylo nakonec docela milé potkat hned z kraje skorokrajana. Už u vchodu do parku bylo slyšet to charakteristické hučení horských drah a vřískání. Připadala jsem si jak v hororu, ale ten pravý horor mě cekal až na “hotelu“. Tedy lépe řečeno jedné z ubikací, kde jsme měla bydlet. V oploceném areálu se nacházelo asi 20 podlouhlých nízkých baráků, trochu jako z Osvětimi a několik domků. Hurá, budu mít domek! Říkala jsem si vítězně, když mě tam vedli. Každý barák měl několik pokojů a společnou kuchyň a koupelnu. No, takový bordel nebyl ani u nás doma, když máma na týden odjela. Odpadky, špinavé nádobí, ale hlavně to osazenstvo! Dvousetkiloví Američané, černí i bílí, neustále telefonující, televize puštěná nonstop a všichni pojídající jídlo z mikrovlnky. Skončila jsem v pokoji s dvěma XXL černoškama, na horní palandové posteli. Jako holky to byly milé, to zase jo, ale americkou výchovu nezapřely. Non stop mobilování, televize puštěná i přes noc a neustálé návštěvy dalších Američanek jako přes kopírák. Když jsem se vrátila po první 10hodinové pracovní šichtě unavená a vystresovaná a chtěla jsem hned skočit do postele bylo jich v našem pokoji snad 10, koukaly na nějakou americkou slaďárnu a česaly se u toho a skvěle se bavily… Říkala jsem si na tohle fakt nemám, ale zas jsem to nechtěla hned vzdávat a přetáhla si deku přes hlavu. A druhý den jsem si šla koupit špunty do uší. Když se ale další noc opakovala to samé, hlavně ta strašná televize, tak jsem se začala balit a přestěhovala se do té ubikace vedle. Až ráno jsem zjistila, že to chrápající stvoření je další černoška a druhá holka Mery by zas mohla dělat reklamu na americkou přitroublost. No ale televizi vypínaly v 11 večer, tak jsem si vlastně nakonec polepšila. Jen ten vzkazík na papírku, co jsem první ráno našla na stole nebylo milé uvítání, jak jsem si pomyslela, nýbrž: „Vyndej si sakra svý jídlo z MOJÍ ledničky!!!“ Jak milé, opět se mi chtělo brečet. To nakonec byla naše největší komunikace, ale postupně jsme si na sebe docela zvykly. Několik měsíců jsme bydlely v jednom pokoji a navzájem jsme si víc nepřekážely. V pokoji jsem stejně trávila jen noci a tak jsme se úspěšně míjely.

Má práce v TGI Fridays nebyla jednoduchá. Vyfasovala jsme pozici tzv. „food runnera“, tedy roznášela jsem jídlo hladovým Američanům, ještě méně než servírka. Práce to byla docela drsná, 10 hodin vybíhat z rušné kuchyně do obrovské restaurace a na velkých tácech roznášet jídlo a pití. Ještě horší než super XXL whooper Farmer burger, bylo zapamatovat si číslování stolů. Nemělo totiž vůbec žádnou logiku, a že jich tam bylo! Zaučovat mě začala mladá Polka Monika, jejíž neskutečné polské angličtině nebylo vůbec rozumět, ale nakonec to nějak šlo. Takových poskoků bylo i se mnou na směně vždy asi 8, a v práci tak byla často legrace. S kuchařema, číšníkama, uklízečema, prostě s mladýma lidma ze všech koutů světa. Můj šéf byl tak 200 kilový Američan jménem DOG, většinou byl zavřený nahoře v kanceláři a občas sešel dolu seřvat zaměstnance nebo řešit se zákazníky proč jejich steaky nejsou správně propečený. Ale měli jsme i dýška. To byla má oblíbená činnost, každý den po šichtě, vyzvednout si obálku s dolary navíc.

6-13

Co se týče jídla tak jsem se dost hlídala, ochutnala jsme sice ty jejich burgery a hranolky a brownies atd., ale jinak jsem si dávala pozor a vůbec jsme nepřibrala. To však neplatilo o ostatních. Většina se vracela domu s depresí z několik kil navíc. Dalším tématem a často jediným programem volných dnů bylo nakupování. V nedalekém Wallmartu a dalších outletových centrech jsme trávili hodiny. A nakupovalo se tam vážně skvěle a za super cenu. Doteď nosím oblečeni, které jsem si tam nakoupila. Hlavně značky American Eagle a Amercian Navy.

7-15

Brzy mě napadl geniální nápad. Najdu si druhou práci, vydělám tak víc peněz a budu moct víc nakupovat! V TGI jsem mela odpolední směny, takže mě bez problému vzali na ranní směnu do nedalekého McDonaldu. Takže jsem vstávala v 5 ráno a od 6 do 2 odpoledne jsem začala dělat na snídaních a hranolkách v konkurenční firmě. Abych si urychlila přesun, koupila jsem si kolo (od jednoho veterána z vietnamské války v „garage sale“).

8-09

Když jsem měla padla v mekáči, sedla jsem na kolo, došlapala si to do TGI, jen převlíkla tričko a jelo se dál. Nějakých 16h denně. Byla to makačka, ale musím říct, že pak ty dny volna jsem si dokázala naplno vychutnat. Takový čistý pocit svobody a odpočinku. Ve dnech volna jsem hodně jezdila na kole, nakupovala a jednou i navštívila známou z Íránu ve vedlejší Pensylvánii. Byla to krásná změna z toho fastfoodového koloběhu. Také jsem se jela podívat například na Niagárské vodopády a to byl skutečně jedinečný zážitek. Ty hektolitry vody a nádherná scenérie se nedají slovy popsat. Bohužel jsem ale ten den byla strašně unavená. Noc předtím nás několikrát vzbudil požární poplach a spolubydlící měla do noci puštěný oblíbený seriál. I tak to ale bylo skvělý a nikdy na to nezapomenu. Další atrakcí v Sandusky byl samozřejmě Cedar point. Jasně, že jsem si ti megahorské dráhy šla vyzkoušet. Ale od každé mi stačilo jednou. Jako byl to zážitek, ale přeci jen už mi nebylo 10. Někteří mí kamarádi tam byli schopni chodit denně a měli své oblíbené atrakce, to doteď nechápu.

Niagárské vodopády

Samostatnou kapitolou byly například dále americké farmářské trhy. Neměly sice takový šarm jako ty francouzské, ale i tak stálo za to se přijít podívat a koupit si tak vzácné čerstvé jídlo. Jednou mě tam pobavila trojice postarších obézních sester, které prodávaly domácí omáčku na špagety, recept jejich maminky. Vyprávěly mi ten dojemný příběh s americkými úsměvy od ucha k uchu s baculatými tvářičkami, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych si ho nakonec koupila. Přeci jen rozmixovat rajčata taky dovedu. Když pochopily, že ze mě prachy nekoukaj, okamžitě jsme je přestala zajímat.

10-12

Do podobné skupiny patřily i ty „ garage sales“. Místní před barák vytahali staré nepotřebné krámy a snažili se je prodávat. Moc mě bavilo se tím vším prohrabávat, občas se tam našly skutečné poklady, třeba mé kolo, a také to byla dobrá příležitost popovídat si s místními. Jinak jsem totiž byla ve styku hlavně s mladými kolegy z celého světa. Hodně Asiatů, východoevropanů, …Všechny nás ale spojovalo jedno. Přijeli jsme si vydělat peníze, takž všichni tvrdě makali. Mít dvě práce nebyla vyjímka. Nejvíc mě ale dostal jeden Slovák, který měl práce dokonce tři, stačilo mu totiž spát jen pár hodin denně. Na cestování mu už ale nezbýval čas a to byla velká škoda. Kromě Niagár se jezdilo ještě třeba do Clevelandu, Chicaga, Pensylvánie…Nes­tihla jsem všechno, ale myslím, že za ty tři měsíce, které jsem tam strávila, jsme viděla hodně a z americké kultury jsem stihla poznat leccos.

Na samotnou práci v TGI vzpomínám nakonec ráda. Kromě mé kamarádky z Polska Moniky, jsem tam pracovala ještě třeba s Tifanny, malinkou Taiwankou. Na první pohled působila, že neumí do pěti počítat, ale brzy jsme zjistila, že je sice malá, za to ale šikovná. Většinou si odnášela největší dýška a kolem prstu měla obmotané všechny manažery. Pořád jezdila někam na výlety, na odpracovaných hodinách ji totiž příliš nezáleželo, byla dcerou bohatého bankéře. Byla ale děsně v pohodě a čas v práci s ní přímo letěl. No a pak tu byl Kieth, moje láska Kieth! Dvoumetrový černoch se širokejma ramenama, který v TGI řídil rozdělování jídla v kuchyni. Když jsem ten systém viděla první den byla jsem na omdlení. Jídla ve čtyřech patrech se vršila na sobe a počítač vykřikoval čísla stolů a jména jídel. Kieth tomu ale skvěle rozuměl a když byl na směně on, vše hladce běželo ke spokojenosti všech zaměstnanců a hlavně zákazníků. Na tom jak rychle dostanou jídlo totiž závisela výše dýšek pro nás. Kieth byl ale terno, když šel na směnu on všichni jsme si spokojeně klepali na rameno, protože to znamenalo hladký průběh celého večera bez fronty stydnoucích jídel. Byl rychlý, bezchybný a klidný a práce s ním byla dokonale pohodová. „Kieth is comming!“, říkali jsme vesele, když jsme zjistili, že má dnes s námi směnu on. Vždycky jsme po něm pokukovala, ale brzo jsme zjistila, že má rodinu a stejně, z černochů mám respekt. Byla to ale vzrušující zábava;-)

11-11

Nemam tu dost místa, abych mohla popsat všechny své kolegy a kamarády, co jsem ve Státech potkala, ale všichni to byli skvělí mladí lidé, kteří se nebáli na delší dobu opustit domov a taky se nebáli těžké práce. Nakonec mě ale stejně nejvíc zaujali místní Američané. Bylo pro ně zcela přirozené celé prázdniny tvrdě makat, často ale většinu peněz utratili v místních barech a cestování je vůbec nezajímalo. Žili ze dne na den a o Čechách nikdy neslyšeli. Nejvíc mě ale dostali, když se slavil Den nezávislosti 4. července. V parku se sešlo tisíce místních, na několik pláten se promítaly všechny ty americké symboly jako JFK, veteráni, vojáci bojující v Afganistánu, americká vlajka, Národní parky, dokonce i hamburgery… K tomu hrála americká hymna a spustil se obrovský ohňostroj. Dojatí Američané stáli v pozoru s rukou na srdcích a zpívali. Až jsem jim trochu záviděla.

13-06

Jak se blížil můj odjezd, tím víc jsem se těšila, až přejedu do státu Severní Karolina, kde zas přes léto pracovala moje sestra Veronika. Rozdílnější místa k životu si jen těžko představit. Do Elisabeth Town v Severní Karolině jsem se dopravila opět pomocí autobusu Greyhound. Jen jak jsem vystoupila, pocítila jsem naplno ten rozdíl. Vlhký vzduch vonící mořskou solí, radostní, smějící se opálení lidé, klid a pohoda všude kolem. Ségra tu na ostrovech v Kill Devil Hills pracovala v obchodě se surfama a kitama a oba sporty se za léto obstojně naučila. Abych ještě přiblížila ten rozdíl, zatímco v Ohiu byl typickým vzorkem obyvatelstva dvousetkilový táta od rodiny, tady to byl opálený a osvalený Mich Bjukenen, prostě jeden chlap hezčí než druhej. Takže tady tráví celé léto moje dvojče, zatímco já nosila hamburgery těm prďolům v Sandusky? Bohužel ano. Cítila jsem strašnou nespravedlnost a vztek, takovou zvláštní úzkost a pocit marnosti…No co se dá dělat, měla jsem tam být týden, tak jsem si řekla, že si to aspoň pořádně užiju. A taky že jo, ten týden na břehu oceánu byl jedinečnej a vůbec jsme se nedivila ségře, že se tam ještě na další dvě léta znovu vrátila pracovat.

14-07

Zpět jsme se ségrou letěly společně. Já už jsme se strašně těšila domů. Měla jsem kufr plný oblečení navíc a trochu rozporuplné pocity, přesto jsem na sebe byla pyšná, že jsem to tak zvládla. Připadala jsem si prostě zase o něco bohatší. V New Yorku jsme tentokrát spaly ve čtvrti jménem Queens, kde se nám podařilo sehnat přespání za deset dolarů na noc u jedné čínské kuplířky. V pokoji sice byly blechy a šváby, ale zase nekup to. Na večeři nás pozval Michal, rodák z Čech, na kterého jsme náhodou narazily v supermarketu a přilákala ho naše mateřština. Když jsem odjížděla, tak jsem si říkala, že v Americe je skutečně možné všechno a že se tam rozhodně chci jednou vrátit. S Monikou jsme se třeba domluvily, že si jednou půjčíme auto a projedeme celou slavnou Road 66. A co teprve všechny ty národní parky, Kalifornie a tak dále. Ohio sice nepatří mezi turisticky nejvyhledávanější místa, ale ty tři měsíce, které jsem tam strávila byly rozhodně bohaté, i když jsem často prožívala těžké chvíle. Jsem ale za tu zkušenost ráda a o to více se těším do dalších států. Takže pokud je vám kolem dvaceti, nebojíte se pracovat a chcete zažít ten pravý maloměstský americký život (a taky se projet na ultra rychlé horské dráze), neváhejte se vydat do Ohia. Stojí to za to, i když tomu nejdřív nebudete chtít věřit.

RUN baby, RUN!

bolt

Tak já to tedy přiznám. Mou pravou motivací k tomu, že jsem se přihlásila na běžecký ZÁVOD byl ve skutečnosti MUŽ. Díky facebooku jsem rafinovaně zjistila, že ten závod poběží a tak jsem se na něj přihlásila taky. Trochu dětinské, ale podle mě skvělá motivace. Pořádně trénovat a ještě zaběhnout slušný čas, ideálně vyhrát a udělat na něj dojem. Jak se závod blížil, docela jsem trénovala, přibývaly uběhnuté kilometry, ale zároveň mé poblouznění oním sportovce pomalu, ale jistě vyprchávalo. Díky Bohu! Jsem mu ale vděčná. Sice jsem se kvůli němu chvíli trápila, ale aspoň mě donutil zvednout se z postele a něco dělat. Také jsem v sobě objevila skrytou soutěživost a chuť vyhrávat. Neměla jsem šanci závod zaběhnout nějak zářně, na trénink jsem měla asi měsíc a znovu jsem začala běhat asi před týdnem. Ale prostě jsem si to šla vyzkoušet a zjistit jak na tom jsem. Na závodě jsem nikdy nebyla, tak jsem se těšila na atmosféru kolem a taky na další závodníky. Jak také řekl jeden z organizátorů, že jedno pravidlo atletiky zní, že: „Není důležité jak rychle běžíte, ale jak u toho vypadáte…“ Takže, není prostědůležité vyhrát, ale zůčastnit se!

Dále jsem prubla můj spořící účet a koupila si stylovou sportovní výbavu. Běžecké oblečení černé a růžové barvy, značky Nike a Puma (jako Usain Bolt!). Nejlepší jsou ale běžecké hodinky. Není lepší motivace než sčítat uběhnuté kilometry a meřit čas. Já eviduju každý metr a posuzuji výsledné grafy. Můj bežecký profil sice zatím spíš připomíná rozšlápnutý lívanec než himalájský horizont, ale hlavně, že mě to tak baví. A navíc dobře v tom vypadám a to se hned lépe běží.

Na závod jsme vyrazily s jednou kolegyní, kterou se mi nějakým zázrakem podařilo ukecat…Měla jsem lehčí virózu, pořádnej kašel, ale nakonec jsem to nijak zvlášť neprožívala. Ráno snad mrzlo, byla děsná zima, všude bahno a mí kamarádi, co měli přijít fandit, se na mě vykašlali a radši zůstali v posteli. Na start jsme dorazily na poslední chvíli, než jsem se stačila rozkoukat, tak už jsem si připínala startovní číslo (3375) a už jsem běžela bahnem. Po sto metrech jsem musela skočit do ledového potoka a pak hned prudký nekonečný kopec. Po pár minutách jsem byla úplně vyřízená a ještě v kopci mě několik lidí předběhlo. No ale běžela jsem dál, celou dobu jsme si říkala PROBOHA! do čeho jsem se to zase namočila a strašně mě bolelo v krku. Snad jsem vykašlávala i krev! Chudák JÁ! Šlo ale o zajímavý terén, Kunratickým lesem nahoru a dolů, stráněmi a vřesovišti, pak už jen proběhnout prasečincem, vražedný kopec před cílem, pak ještě jednou přes potok a byla jsem v cíli. Moje kolegyně mě naštvala. Měla jsem jediný cíl a to být rychlejší než ona a ona mě s úsměvem předběhla v cílové rovince, to si ještě vyřídíme! No v cíli jsem si udělaly vítězné selfíčko a bylo to za námi. Můj vyvolený měl běžet za dvě hodiny, ale mně to bylo úplně jedno a šly jsem radši na pivo. Podle výsledkové listiny jsem pak stejně zjistila, že nakonec ani nebežel! Asi ona pověstná rýmička.

Takže tatkto jsem začínala já. A běhám dál. Je to cool a hodlám jednou běžet marathon. V New Yorku!:-) Doufám, že se někdo přidá. Ve dvou je to větší legrace.

running couple.jpg.653x0_q80_crop-smart.jpg

Farské dny v Pyšelích

prvni-jarni-den-2012

Dávno už neplatí, že by na faře u kostela bydlel výhradně pan farář. Farářů je málo, na starosti mají často farností i několik, takže nestíhají  a těžko mohou o jednu faru náležitě pečovat…Takže se dnes najde mnoho opuštěných far, nebo si tyto budovy prostě někdo koupil a udělal z nich rodinný dům nebo sídlo nějaké organizace. Není divu, často se totiž  jedná o krásné historické budovy s geniem loci, v centru vesnice, je slyšet kostelní zvony a navíc je lze je koupit nebo pronajmout za celkem rozumnou cenu, tedy aspoň dříve to tak bylo.

Znám jednu takovou faru, která svému původnímu účelu neslouží již velmi dlouho. Nachází se u nás v Pyšelích, v Lipové ulici, hned vedle náměstí pod kostelem. Je to zachovalá barokní budova s krásnou zadní zahradou a ještě k ní přiléhá malá kaplanka. U předního vchodu se tyčí dva vzrostlé kaštany. Na první pohled malebné a romantické místo. Budova byla dlouho opuštěná  a pořádně se nevědělo jak s ní naložit. Před pár lety se to ale naštěstí všechno změnilo. Na faru se totiž přistěhovalo několik mladých lidí z Prahy a vytvořili ze staré budovy jedinečný společenský a kulturní prostor, otevřený jak místím tak přespolním. Není divu, když se na jednom místě sejde inženýr přeučený na malíře, filmař, antropoložka a politický aktivista a taky velký cestovatel. Zároveň jsou to všichni hudebníci a členové punkové kapely Láska, vole! Z jedné místnosti tak vznikl ateliér, hlavní velká sednice s krásnou dřevěnou podlahou slouží i jako výstavní prostor a hudební salón, prostorná kuchyň s okny do zahrady už zažila snad všechna exotická jídla a vůně a ze zahrady vytvořili farští krásné místo k relaxaci a odpočinku. Kromě koncertů kapely pořádají obyvatelé fary mnoho zajímavých akcí. Jak různé večírky a oslavy, tak také přednášky, herecká představení, malířská sympozia, promítání, workshopy, slavila se tu už i svatba, natáčely filmy a tak dále. Na faru se tak sjíždí mnoho zajímavých lidí z různých oblastí a oborů a místní už také pomalu začínají ztrácet zábrany a ostych před trochu elitářsky působícími a tajemnými Pražáky. Prostě je to místo, kam se rádi vracíte a kde je vám jednoduše dobře. Vítaní jsou všichni. Stálým obyvatelem fary je také černý kocour Pluto.

koncert-the-vibrations--unor-2012.jpg

Vyhlášené jsou například oslavy Silvestra. Popíjí se a vyhrává až do rána, k půlnoci zase patří výstup na místní Loretu. Jednou, když Oggi odjíždel na delší dobu do teplých krajů v půlce roku, oslavili jsme Silvetra už na jaře, aby o to nepřišelJ Každá událost na faře je prostě vždy nevšedním setkáním se zajímavými lidmi a to ze všech koutů světa. Také se střídají její obyvatelé, někdo přichází, někdo odchází…Ze staré party se bohužel již odstěhoval malíř Oggi, ale zase si našel místo až na Mallorce a maluje tam krásné obrazy. Třeba se s nimi na faru jednou vrátí. Já mám totiž faru spojenou hlavně s ním. Seznámili jsme se před lety krátce potom, co se na faru přistěhoval. Účastnila jsem se tehdy jeho prvního malířského symposia a zažila si tak svých pět minut slávy:-) Ne však jako malířka, ale jako jedna z modelek! S kamarádkou jsme totiž seděly modelem pro jeho obrazy Večírek a Kateřina a Eliška. Oba jsou velice povedené, v Oggiho nezaměnitelném kubistickém stylu a dokonce reprezentovaly autora na výstavě „Českýma očima“  až v Bruselu a stojí spoustu peněz. Ráda se tím chlubím, na obrazech ale opravdu nejsem k poznání:

katerina_a_eliska_70x55_620x620_1312183904.jpg

Každopádně je to krásná vzpomínka. Oggi má velice zajímavý malířský styl. Je to něco mezi kubismem, trochu komiksem a pop art. Často maluje takové momentky ze života svých přátel nebo portréty zajímavých osobností. Všechny obrazy jsou krásně barevné a mají vtip.Věřím, že jednou bude slavný!

Další výraznou osobností je třeba Mario, vášnivý cestovatel a aktivista. Díky němu taky ožívá farská kuchyně, je to skvělý kuchař a v zásobě má vždy mnoho historek z cest po exotických krajích. Vždycky je moc fajn dát si s ním kafe třeba na farské zahradě.

fff

O místo s takovým potenciálem je ale třeba pečovat. Neustále je potřeba něco spravovat a řešit. V zimě se hodně protopí, je nutné sehnat dřevo a taky ho naštípat a tak dále…Chtělo by to někoho, kdo by na faře žil trvale a ujal se role majitele a správce, ne jen přes letní sezónu. Ale zároveň takového majitele, který by faru neuzavřel lidem a pokračoval ve večírkové a společenské tradici. No a taky aby měl dost peněz faru koupit a nemuset tak řešit omezení od církve, která faru vlastní. Byla by škoda přijít o takové místo, kde můžete zažít tolik zajimavých věcí a potkat skvělé lidi. Fara by měla být hlavně místem setkávání  a taky inspirace pro všechny. Dosavadním farským se to zatím velice dobře daří. Jsou ale mladí a mají toulavé boty a taky už chtějí pomalu zakládat rodiny. Topení v krbu je sice romantické ale stojí pěknou námahu. No uvidíme, co bude dál. Věřím ale, že se tohle místo jednou dočká toho pravého „faráře“!

kriz

http://www.studio-augustin.eu/

Svatební cesta do Provence

llll

Některé věci zažijete jen jednou za život. Pokud tedy máte to štěstí…Velkou lásku, velké vítězství, úspěch, potkáte skvělé lidi, prožijete neopakovatelné chvíle, které si budete chtít navždy zapamatovat. Tyto zážitky však mají jedno společné, je jich málo a nestávají se často. Velkých vítězství a úspěchů zatím za sebou moc nemám, lásky byly spíš nešťastné, spíš mě potkávají samé pohromy, ale jestli něco, tak mám aspoň velké štěstí na lidi. Ale bohužel, jak už to tak bývá, tito lidé byli v mém životě často jen na krátkou dobu…O to byly ale zážitky intenzivnější a ty vzpomínky mi nikdo nevezme.

Jedním takovým příkladem jsou mí francouzští přátelé z Provence. Gilles a Bouki Riderovi.

Pár, který vlastní obrovskou usedlost z 18. století nacházející se na kraji krásného údolí uprostřed sluncem zalité jihofrancouzské přírody. Velkou kamennou budovu a k ní několik přilehlých stavení zrekonstruovali na hotel a vytvořili tak melebné útočiště pro všechny cestovatele, ktěří na den či déle hledají nocleh a pak zase pokračují v cestě. Ve Francii tomu říkají „le gite“ (nocležna). Tahle se jmenuje Le Gite de Chaloux. Poutníci tu dostanou skvělé jídlo, vše čerstvé, ze surovin od souseda farmáře nebo z vlastní zahrady. Musím říct, že takhle dobré a zdravé jídlo jsem snad nikdy nejedla. Například domácí kozí sýr s česnekovou příchutí zabalený v kaštanovém listu byl vážně pochoutka. Nebo všechny ty saláty a sýry (hlavně sýry!) a mnoho středomořských specialit, jako různé tapenády, paštiky, quiche, polévky, provensálské bylinky, ryby, zvěřina…Poprvé jsem tu například jedla chřest,  maso z divočáka nebo pyrenejskou pochoutku Fois gras (kachní játra) či Ratatouille. Coq au vin (kohout na víně) taky mohu jen doporučit. Moje nejoblíbenější jídlo ale byly Boukiiny „Pomme de terre gratinée“ (zapečené brambory se smetanou) a k tomu čerstvý salát ze zahrady ochucený dijonskou hořčicí. Jednoduché jídlo, ale z těch nejlepších surovin, takže prostě strašně dobré a zároveň lehké a rychle připravené. Skvělá taky byla polévka z kopřiv vyhřátých sluncem z vedlější  stráně nebo Tarte Tatin (obrácený jablečný koláč) a ten byl teda vážně luxusní a přitom stačí jen jablka na těstě posypat cukrem a hodit do trouby.

syry.jpg

No a k jídlu samozřejmě vynikající víno! Bílé, červené, rosé…jež lze koupit v nejlepší kvalitě za dobrou cenu na každém rohu. Víno jsme pili každý den a taky někdy pastis nebo šampaňské či koňak. Ale na Chaloux chutnalo dobře úpně všechno. I samotný chleba, třeba s máslem s mořskou solí nebo typická čerstvá baguette. Všechny recepty jsem si pečlivě zapisovala a zkoušela ty jídla vařit doma v Čechách, ale nikdy nechutnaly tak dobře, prostě takové ingredience všude neseženete. Během mého pobytu v Provence jsem vždycky zhubla, pročistila se mi pleť a vracela jsem se domů zdravější a spokojenější, prostě jako z pobytu v lázních.

Na Chaloux jsem byla několikrát jako výpomoc pro provoz hotelu, vždy skoro na dva měsíce na jaře. Takže akorát období, kdy se příroda probouzí, hraje všemi barvami, všechno kvete, voní a ožívá. Pohled z mého pokoje v podkroví byl opravdu jedinečný. Výhled na celé údolí, stráně plné barevných keřů a stromů, mnoho různých květin a na přilehlé louce dokonce rozkvetlé narcisty a tymián. Přímo pod mým oknem vysoký mandlovník a fíkovníky hned vedle. Jaro je také obdobím, kdy už pomalu začíná kvést levandule. Fialových levandulových polí je v Provence plno a o vůni levandule snad ani není třeba mluvit. Občas tu také prošel pasák ovcí s celým svým stádem. Což bylo vážně jak z románu. Vysoký nemluvný týpek s červeným baretem na hlavě, na krku píšťalku a u nohou dva psy. Zvonění zvonů, co měly ovce na krku, bylo slyšet již z dálky a jen umocňovalo celou skoro až kýčovitou atmosféru. Jednou večer se na louce na chvíli pásli dva bílí vraníci a to už bylo trochu moc i na mě. Zrovna jsme se totiž vrátili z báječného dne u moře v Marseille a teď ještě pohled na vlající bílé hřívy, cinkající ovce požírající narcisy, Gilles mi akorát podával obvyklý aperitiv a následná klasická tříchodová večeře zakončená sýry a k tomu litry vína. Navrch ještě Bouki dostala od Gilla dárek, prostě jen tak, a čerstvě natrhaná kytice na stole…Tolik krásy a harmonie v jednu chvíli, to bylo vážně už trochu moc na takovýho cynika z Prahy jako jsem já. Musela jsem se chvíli vzpamatovávat. Pro mé přátelé ale asi obvyklý den. Říkala jsem si, že to jsou šťastní lidé a že si ten život teda uměli pěkně zařídit. Napadlo mě mockrát, že bych jednou chtěla žít stejně, ale mít takové štěstí jako tihle dva, tedy že se vůbec potkali a spolu tu už přes třicet let spokojeně žijí a vítají lidi…tak to je opravdu výjimečný dar.

chch

Samozřejmě, že o práci na Chaloux je velký zájem a není tak jednoduché se tam dostat. Sezóna je od dubna do září, během které se tam vždy vystřídá několik mladých lidí z Čech. Místní mají totiž k Čechám speciální vazby. Ve vedlejším městečku Simiane-la Rotonde totiž žil český malíř Otakar Kubín, rodák z Boskovic. A tím to vlastně začalo. Riderovým se líbily jeho obrazy a začali pátrat po jeho původu. To je přivedlo až na Moravu, kde potkali zase frankofilní Čechy a začala tak dlouholetá a skvěle fungující spolupráce. Nejlepší studenti francouzštiny z boskovického gymnázia tak za odměnu mohli jet pracovat do Francie a naplno zažít francouzský venkov. To je přeci skvělá škola a motivace. Ikdyž není to zase pro každého. Přeci jenom gite se nachází skoro v lese a ústraní, nejbližší městečko je 3 kilometry a chodí se spát se slepicema. Mně to ale skvěle vyhovovalo, práce byla vpodstatě jen ráno a večer, takže většinu dne jsem měla pro sebe, na procházky přírodou nebo po přilehlých městečkách s trhy, na čtení, jo a taky jsem tu napsala skoro celou bakalářku! Ale hlavně jsem tu potkala báječné přátele. Skvěle jsem si rozuměla s mými šéfy: Gilles a Bouki jsou šarmatní a vtipná dvojice, takže to byla legrace, pochytila jsem leccos z francouzské kuchyně, zlepšila si francouzštinu a v neposlední řadě už taky vím jak provozovat takový podnik.

Zážitků odtud mám spousta, třeba jak mě v noci neskutečnými zvuky budil Mistrál, výlety k jezeru, jak jsme tři dny slavili Gillovy narozeniny a tak dále a tak dále…Riderovi už byli několikrát na návštěvě v Praze a doufám, že zase přijedou. No a hlavně doufám, že se zas někdy budu moct na Chaloux vrátit! Ideálně to tam projet na kole a nebo se tam zastavit třeba na svatební cestě:-) Tohle místo totiž sálá nejen sluncem, ale taky štěstím, klidem a harmonií.

gite

http://www.gite-chaloux.com/

Moje kariéra v ISOSu

isos.jpg

Nikdy jsem nebyla přehnaně cílevědomá. Takový ten vnitřní motor, nutkavá potřeba něčeho dosáhnout, postupovat ve firemním žebříčku, řídit lidi. To šlo vždycky mimo mě. Ne že bych nebyla pracovitá. To naopak. Když jsem začínala v ISOSu, byla jsem tak výkonná, že jsem prý nabořila všechny jejich výkonnostní tabulky, prostě udělala jsem dojem a doslova jsem zářila. Přezdívalo se mi „Údernice“. Čekala jsem, že dostanu brzy přidáno. To jsem sice dostala, ale práce. Takže jsem vyfasovala tu nejnudnější práci v celém offisu. Do excelové tabulky tak každý týden pečlivě zadávám data a překontrolovávám všechny akce, co s kolegy vložíme do systému. Dokonce jsem na to měla i dvě školení. Je to velice vzrušující. Většinou k tomu potřebuju jen jednu tabulku čokolády. Občas mě z toho bolí za krkem.

Ale abych vám přiblížila tu naší slavnou firmu. ISOS je totiž globální zdravotnická a asistenční firma, která se stará o zaměstnance velkých světových firem. Máme i mnoho VIP klientů. Třeba Billa Clintona s rodinou, Johna Travoltu,…také pod nás spadá celá americká armáda! Působíme po celém světě a další velké centrum máme v Kuala Lumpur. Při pohovoru slibovali mezinárodní stáže, ale bohužel zatím na žádnou nedošlo. Letos jsme slavili 30 let od založení. Firma je tak stejně stará jako já, to je sympatické.

Na firmu však jinak nedám dopustit. Krásně se o nás starají. Na teambuildingové aktivity máme celou „Recreation cometee“. Tak chodíme sportovat, máme firemní snídaně, večeře, můžeme chodit na masáže, do divadla, na koncerty…Každou středu máme zdarma mísu ovoce a v létě dostáváme i zmrzlinu. Taky tu máme krásnou velkou terasu a automat na kafe a čokoládu zdarma. To by bylo v pohodě.

IMAG2778.jpg

Když se mě někdo zeptá, co v té práci vlastně dělám, tak ráda odpovídám ze široka a obecně, myslím, že bych byla dobra PR. Já totiž pracuji v oddělení „billingu“, v legendárním Johannesburském týmu. Mám tedy na starosti celý jihoafricky region. Komunikuji s mnoha nemocnicemi a doktory, prostě se všemi našimi „providery“, vlastně se podílím na zachraňování životů… Ehm…to co však hlavně řešíme jsou FAKTURY a FAKTURY. Mou hlavní náplní práce je totiž ZADÁVÁNÍ FAKTUR. To znamená, že prostě do dvou systémů jako cvičená opice naťukám všechny informace a dám „save“ a pak taky „validated“ a je to. Co se děje s fakturou pak, to už se nestarám…Ale prý je ten systém celkem složitej, ale to už myslím řeší „accounting“. To je vedlejší oddělení, kde jsem nikdy nebyla, ale hned vedle sedí generální ředitel, tak budou asi důležití. No po mně se hlavně chce, abych těch faktur zadala, co nejvíc a to by mi šlo. Zní vám to banálně? No zas tak jednoduchý to nakonec není, než dám „save“ (a „validated“), tak je potřeba ověřit několik věcí, ale to byste asi umřeli nudou, kdybych šla do podrobností. A to je prosím vše. Jo vlastně ještě taky ty faktury tiskneme a dáváme na ně razítko, ale to se už úplně červenám. V této souvislosti by však na sobe firma měla ještě zapracovat, chodí nám totiž často duplikáty a tak spoustu faktur tiskneme úplně zbytečně. Strašný plýtvání papírem a naším časem. Je to trochu jako u blbejch.

fakturantka.jpg

Jelikož o sobě ráda tvrdím, že jsem nápaditá, tak jsem již navrhovala několik zlepšováků. Jak nám totiž chodí ty faktury z Afriky, tak každá má jiný formát, jinou délku i šířku, často tam spoustu údajů chybí nebo jsou různě rozházené..no prostě nepořádek. (Jednou mi dokonce přišla faktura, kde byl místo podpisu jen otisk palce). Tak jsem například vymyslela, že bychom mohli všem našim providerům zaslat „prototyp ideální faktury“. Všichni by používali jeden univerzální model a ušetřilo by to spoustu práce a času. Bohužel to ale vedení smetlo ze stolu, utrousili něco jako, že žádné vizionáře tady nechceme…ale snaha byla.

Dalším pozitivem na mé práci jsou rozhodně moji kolegové. Jsme prostě JNB DREAM TEAM. Máme se rádi, pomáháme si, trávíme spolu čas i mimo práci, chodíme na pivo, sportovat, o přestávkách v “greenroomu” či v kuchyňce diskutujeme o všem možném…a tak dále. Takže je v práci pohoda. Jsme taková rodinka. I vedení je úplně v pohodě. Naše teamleaderka je bezvadná, sice po nás chce abychom pracovali, ale když si s námi jde někam sednout, tak je moc fajn.

IMAG2694.jpg

Výplata je taky celkem slušná, dokonce se mi daří i něco ušetřit. Pak máme ještě dvě benefit kartičky a stravenky v hodnotě sto Kč! Pracujeme sice ve velkém openspacu, takže si všichni vidí až do krku, ale na takové nesoukromí jsem zvyklá z domova. V práci jsem si to velice zútulnila, mám tu rozvěšené krasné africké známky, ale taky fotky mých kolegů, pak taky Vinetoua na koni, Pepka Námořníka a hlavně Chucka Norrise. To je náš hrdina. Chuck Norris totiž dokáže zadávat faktury i se zavřenejma očima a v počtu zadaných faktur už několikrát předhonil i mě. Bohužel ale zapomněl dát „validated“, takže se to nepočítá:-) V ISOSu pracuju již dva a půl roku, kdyby mi bylo nějakých šedesát, byla bych ůplně spokojená. Není tu toiž vůbec žádný stres. Podle tabulek jsem za tu dobu zpracovala už asi osm tisíc faktur a to je myslím dost. Je čas na změnu, ale tato práce mi svým způsobem určitě bude chybět, byla to rozhodně velká zkušenost.

Takže pokud hledáte práci, chcete pracovat v mezinárodní growing company a chcete poznat super lidi, pošlete mi vaše CV, ráda Vás za sebe doporučím! Budeme se těšit

chn.jpg